(autorka: Adéla)
Mami
Co myslíš,
budu jednou vzpomínat nebo Tě jen proklínat?
Kolik hezkých slov říkala si?
Česala jsi moje vlasy?
/Úsměv na tvé tváři,
ten si jen těžko vybavím./
Pamatuji si spíše
naštvanost,
aroganci a splín.
Máma má být prý někdo,
kdo má tě rád
/a dává ti to každým dnem znát./
/Snaží se prý naslouchat
I když mlčíš…/
Na tváři vykouzlí ti úsměv,
zažene hněv i smutek.
Kam sakra ten příběh utek?
/Víš, někdy by stačil jen letmý dotek…/
/Pohlazení po vlasech,
maličkost, co bere dech./
Kolik máme tajností
a společných radostí?
Proč vidím jen Spousty starostí?
/Prý, že to neumíš a je to pro tebe těžké./
Lásku ti nikdo nedával…
Nikdo nenaslouchal tvým slovům…
Tvé kroky nikdo nevedl…
Proč to tedy nenapravíš ty
a děláš mi těžší tyhle dny?
Víš, někdy chci ti říci své sny
a pak si uvědomím, že ty…
je nechceš slyšet.
Bolí to,
Tak moc to bolí…
Vždy jsem tě moc
potřebovala a toužila po tom znát,
jaký je asi pocit,
když mamka ti ukáže, co je mít rád
Koukne se ti do očí,
Tvé srdce se zatočí,
Pohladí tě po dlani a tobě dojde,
Jak moc v ní máš…
Proč mluvím v druhé osobě?
Když ten příběh je o mně a o Tobě?