(autor: jiBIGřiBUD)
Pro ni... ona ví...
vzkážu to větru... lukám a polím... řeknu to řece... říčkám i kalužím...
zazpívám to nahlas... polohlasem i potichu...
avšak píšu to pro tebe...
...sestřičko
(protože ty jediná jsi dokázala žít)
...
říkalas že svět je strašně jednoduchej
prý pro tu lehkost stojí za to žít
mávla si rukou a usmála ses tak abych ti zase věřil
.
.
.
teď mi tvůj černej úsměv zdobí kůži
a tvoje největší sny
jsou mé nejvyšší cíle
...
slétla jsi po břízách do polí
(přestala se bát)
jako rozjančení motýli
co zapomněli na chvíli
(si hrát)
pak už jen jednu vzpomínku
na tvé šaty v komínku
(a napořád)
kapičky s názvem přebolí
rozfoukat mezi topoly
.
.
.
(pak přestanem si lhát)
už nevěřím na tvůj úsměv
Anet
už vím
že svět je zlej