(autorka: Adéla)
Prosím
Zase mi stékají slzy po tvářích, Tu cestu už znají, více než dobře. Pořád ta stejná trasa, ale pokaždé jiná příčina. Je to uvolnění všeho toho stresu a smutku, slzy místo křiku.
V každé slze jakoby bylo uschováno na milion vět a všechny najednou chtěly být řečeny, jenže slovy to nejde a proto teď pláču. Proč tohle všechno musí tak moc bolet. Volám boha a přitom nejsem věřící. Hledám a tápu. Tahle chvíle je nyní nějak často a já se bojím, tak moc se bojím, co bude dál.
Tohle nechci, ubírá to tak moc ze mě samé. Celý den se směji a jsem tak šťastná. Jenže pak přijde tahle chvíle a já nemohu zastavit tisíce myšlenek, milion vět, zmatek v mé hlavě a ruce na klávesnici. Jakoby mě někdo ovládal, nahoře nebo ve mně.
Chtěla bych znát odpovědi na mé otázky, ještě dříve než je vyslovím. Chtěla bych, aby neexistoval stres. Všechno v malé míře je prý zdravé, ale tohle ne.
Ovládá mě osoba ve mně, ale kdo to je? Jsem to já a nebo někdo úplně jiný? Kdo mi poví, co to má znamenat.
Existuje odpověď nebo na ní přijdu až v budoucnosti? Mám čekat a nebo už udělat tlustou čáru? Bože, tyhle hluboké myšlenky mě zabíjí. Nejsou to jen myšlenky, je to ta šílená nemoc, která mě ovládá. Zaměřuji se na každou maličkost a v mém tělo umím udělat, tak šílený rozruch, že občas lituji mé srdci i mozek. Lituji každý nerv v mém těle, když slyším, jak zběsile mi buší srdce, potí se mi ruce a taky, když cítím ten třes.
Není to jen lehké chvění rukou, ale vibrace v celém těle a já to nemohu zastavit. Lidé se dívají a já vnitřně pláču a vím, že kdyby někdo řekl jen třeba jedno zlé slovo, tak to prostě nezvládnu a zkolabuji.
Co je tohle za život. Chci být klidná, chci si naplno užívat. Copak to ale jde v tomhle šíleném stavu? Nikdo tohle nechápe, ani já sama. Tak co to má znamenat. Za co jsem trestána, kdo to způsobuje? Proč? Proč, Proč? Křičím, pláču….
Rozdávám,
opětovávám,
dělím se,
soucítím,
věřím,
miluji
POMOC