(autorka: Makyna)
Propadliště smutků
Do tvé dlaně, se špetkou svědomí vkračuji na vysokých podpadcich času....
S nimi jsem výš nežli oblaka dohlédnou do vesmíru,
je neskutečný pocit sdílet z výšin tu krásu..
S opaskem z citu utahuji své srdce,
nepovolím i kdyby chtělo dýchat - to zvládnou plíce sami,
s nádechem začínají hodiny života tikat..
Unavená minulosti opita v křesle na gauči,
dychtíc ještě jeden prázdný čas,
zapsat se do mozku tiše přihlížejících kamarádských mas - Vstávej!
V propadlišti smutku,kam oči nedohlédnou,
tam nikdo se nedívá,každý hledá most,schody..
včera ještě bylo hůř,dnes zle bylo by kéž by..
Sebevrazi milujíc život do propadlišť hledí
a z mostu skáčou,by nalezli dno,
od něj se odráží v podobě andělů,
kteří pláčí krev všech lidí s křídly..
Odtud vede jedna cesta,je v tvých dlaních a je křehká jako vůle závisláků,
pohlaď ji,líbej ji,potřebuje tolik lásky..
Unavena nad propastí,s elánem na konci
motivaci nedohlédnu..
V koutě tvého srdce se krčím,
strachy ale v bezpečí,
tady mrtvá těla na dno nedopadaj..