(autor: Jindruch)
Samota
Samota
Jak ledový střep,
prolétlas mou duší,
pak zmizela ve slunci,
co v těle zrezivělý hřeb.
Stesk se smutkem se pojí.
Ledové ostří, neznatelná rána.
Bolest je cestou a čas rány hojí?
Skučím do tmy, vyhlížeje světlo rána.
Nechte těch řečí - na to teď kurva seru,
Křik v mé hlavě, nejistota, strach rve mi uši,
vyhřezlé myšlenky, od samého ďábla teď úpis beru.
Křičím do tmy, život pod gilotinou, hlavu svou vidím v koši.