(autor: Puškvorec)
Posed
Sedím takhle na posedu,
vidím v lese svého dědu.
Mávám co mi ruce stačí,
jemu klid se v tváři zračí.
Sledujeme spolu lesy,
velké lípy, bílé vřesy,
mělké tůně, bystrou řeku,
v hlavě slyším stovky skřeků:
On tu není, už je pryč.
Jen si dítě klidně křič.
V noci plakej bez ustání,
nikdo už ho nezachrání.
Děda bude stále se mnou,
ve dne i v hodinu temnou.
Skřeky ať si svoje křičí,
vzpomínky mé neutiší.