(autor: Homér)
V hájence, V hájovně
V hájence
O kolik dál vše postoupilo,
za těch pár dní, co jsem tu naposledy spal,
v obci proslavené masovým vrahem,
jenž vepře, svině lidmi krmil
Obavy s nadšením podléhají okamžikům,
zdá se mi, že mlhu dokáži ocenit víc než dřív,
když zavřu oči, jsem v Indii,
za kamennou zídkou jablko, co přestalo věřit,
větvi, že ho ještě udrží,
posvátná kráva za rohem olizuje kliku štěstěny,
ledovec hladký přec drsnější jazyka kočičího,
sune sumy štěrkopísku do údolí věčného zisku
Jakto?
Protože nepotřebujeme věci.
Ale vždyť tohle není možný..
Ano je, za dva měsíce odlétáme do Peru, Bolívie,
náměstci to posvětili ústavními razítky
Když spím, tak tu nejsem,
z hlavy vyletím směrem kde jsem,
součástí celku, jen o tom nevím,
ve snech se nedivím, nevidím,
jenom se jevím
V hájovně
Nemoc, druhá práce, potřeba samoty,
čaj s Absinthem, 3 slivovice, vytrhlé klíště,
další té s dvěmi velkými..
uzdravuji se
imaginární síla tvrdého alkoholu
pivo je pro děti
vypínám mobil zapínám rádio
tu lednici má nastavenou nějak nahlas
galerie plný kreténů, co jim někdo potvrdil,
že na to maj
závist, mluví ze mne závist, neporozumnění
jeden velkej kritik a jsi nahoře
klíče, konec básně
někdo přichází
snad je to on