(autor: le Rato)
Oběť
Oběť
Kopu a kopu a síly se ztrácí.
Hlubokou jámu však vykopat musím.
Deset stop pod zemí prachem se dusím.
Budovat hrob je ta nejhorší z prací.
Bolí z ní ramena.
Prozatím žiji, však smrt chodí ihned.
Jiným hrob vykopu, k nim mě pak složí.
Když mám čas, modlím se za milost Boží.
Když mám čas, dívám se, zda zjevil se vřed.
Co konec znamená.
Po čase stráveném s lopatou v rukách –
konečně hotovo. Co nás teď čeká?
Do jámy naházet ta těla měkká.
Snad jim Bůh po době prožité v mukách
pohladí ztrápenou duši.
Poslední směnu mne začalo svědět.
Vyrážka v slabinách na kůži! Ach ne!
Tedy i mne vlna morová – spláchne.
To jsem však tušit moh‘, ba možná vědět.
Srdce přesto buší –
strachem.
Utíkám pryč.
Z dosahu moru.
Vím, že to nelze.
Hledám však klíč
ke dveřím bytí,
zpod kosy Smrti.
Vidím už světlo,
které mi svítí
na cestu k Bohu.
Já chci dál žít!
Na světě být!
Proč já nemohu?
Když jiní ano?
Prosím tě, Bože,
hoď mi sem dolů
záchranné lano.
Začíná již
černat mi kůže.
Cítím, jak konec
je stále blíž.
Cítím, jak vředy
hnisají krev.
Cítím, jak jsem
ve tváři bledý.
Též ztěžka dýchám.
Spíše se dusím!
Přestávám vidět!
Já nedoslýchám!
Žízeň a hlad.
Zkouším plakat,
vyschlý však jsem.
Zkouší mě chlad.
Chce se mi spát.
Pokud však usnu,
již se nevzbudím.
Bůh si mne zvolí,
na nebe vpustí.
Tak to se vlastně nemám čeho bát...