(autor: Tondícek)
Pro mou milovanou
Hedviko, kde jsi?
Stojím tu, hledám tě,
že ty tu nejsi?
Volám tu do tmy,
volám tu do večera.
Vidím tě a zdá se mi,
že celou noc jsi probrečela,
že tě něco skrytě mrzí...
Neboj se, to brzy zmizí...
Hedviko, už je to pryč?
Tak mluv přec, klidně křič!
Mlčíš, koukáš, odbýváš mě.
Čím dál tím víc mi mizíš ve tmě...
Nevím, co se s tebou dělo,
nevím, co se bude dít.
Stalo se, co stát se mělo,
mně však zbývá jenom chtít... víc.
Není žádné co by, kdyby.
Slova? To jsou jenom chyby.
Nyní tu už stojím sám,
a tak nějak si připadám,
jako moucha, co tě obtěžuje.
A přízeň? Tu už nejspíš nezažije...