(autor: jiBIGřiBUD)
Šíleně smutná
Hrst matných vzpomínek a chuť z parfémů laciných holek se mísily prázdnou ulicí. Postával v ní potulný harmonikář, neznámý známý, sám s nástrojem přehozeným přes rameno a se štíhlou taktovkou za pasem. Nepřítomně a se zájmem si prohlížel purpurové nebe, bez přetvářky, s roztomilou rozmarností, jako by tušil, že za malý okamžik se stane něco neobyčejného. Něco tak zvláštního, že i stíny skotačící na zdech oněmí úžasem a kočičí hlavy přestanou příst.
šíleně smutná Praha pláče
mrzutá dáma
bez kuráže
(pocitem viny smývá strach)
s grimasou protřelého hráče
řinou se zly na pavlače
(na poplach)
šíleně smutná Praha pláče
vábivá slečna
beze jména
(namísto inspirace věří splínu)
slza přes slzu z deštníků skáče
jedna na druhou svádí vinu
(v rytmu harlekýnů)
Stíny se znovu začaly usmívat a chodníky tančily ve starých šlépějích, klidně, s rozvahou, jako by si chtěly zachovat důstojnost letitých kmetů. I protější domy po sobě začaly pomrkávat, snad proto, že netušily, za jak dlouho budou moci, jeden druhému, opět nahlédnou do duše. Byl to zvláštní okamžik, plný emocí a dojmů, strachu a radosti, očekávání a touhy, ale především smutku a štěstí, kdy se jedna strana zamiluje do druhé jen proto, že už se dlouhou dobu nespatřili.
Pak najednou, jako zmatená střelka od kompasu, se pomalým krokem rozešel vstříc novému dni. S lehkostí půlnočních pavučin si nesl svůj nástroj a štíhlá taktovka za pasem se potutelně usmívala. To bylo naposled, co viděl jsem chodníky tančit a domy se smát.
den jeví se modrým progresem
to rampouchy začaly tát
a meluzína odlétla do teplých krajů
noc halí se černým výkresem
potulný harmonikář přestal hrát
svou píseň psanou pro kytaru