(autorka: michaelatarra)

Z Nitra Hory

PROLOG

Déšť konečně ustal, ale černé, olověné mraky klesaly stále níž. Jako by je nebe mělo v příští vteřině rozdrtit. Ledový vichr se utišil a vystřídal ho lehký chladivý větřík, který jí hladil rozpálené tváře.
Nasála jeho vůni protkanou vláhou letní bouře.
Vnímala nepokojné šplouchání vln jezera Fyne za svými zády a jiskřivou nervozitu pozdního odpoledne. Ne, nemohla za ni bouře, která právě minula, ale ta, která brzy vypukne.
Napětí v ní sílilo každým novým nádechem.
Poté se zachvěla zem.
Za blízkým obzorem zaplápolaly ohně. Černý dým se vznesl k nebi, když vzplály první budovy opuštěné vesnice. Netrvalo dlouho a zahlédla první záblesky svého osudu. První helmice s rohy, sekery, meče a štíty. Muže oděné v kožešinách a kůži.
Dračí lidé.
Pěší následovali jezdce na mohutných válečných ořích.
Je to tady.
Okamžik, pro který ji vychovali.
Pod sebou cítila sílu koňských svalů, naslouchala neklidnému dechu své klisny. Meč v ruce ji nesnesitelně tížil a zároveň jí dodával odvahu. Všechny svaly jejího těla se stahovaly a napínaly pod vahou pevné, kovovými pláty pokryté zbroje. Helmice s nánosníkem jakoby jí nedovolovala se nadechnout.
Ohlédla se k hradbám svého domova. Na rozvalinách stáli vyrovnáni lučištníci. Nikdo se nepohnul. Byli vzpřímení a vážní. Čišelo z nich odhodlání.
Při pohledu na ně se jí srdce pomalu zastavovalo.
Nyní bilo klidně.
Bude bojovat!
Jak předurčila její matka dávno před jejím narozením – bude bojovat za to, co miluje. Avšak nejsou to jen kameny a prach vyprahlých polí. Jsou to všichni kolem ní. Lidé, kteří jí věří. Keltové i Piktové.
Jeden národ. Jeden lid. Jedno království.
Jako by už teď cítila krev bitvy. Magická síla, která ji budila a vytřibovala všechny smysly. Tlak, který objímal její tělo. Nervozitu mužů stojících za ní.
Nebylo jich mnoho. Rozhodně ne tolik, jako nepřátel.
Nikdo jim nepřijede na pomoc.
Nevadí. Byla rozhodnuta neustoupit.
Vikingové se přiblížili.
Vzteklý ryk linoucí se jim z úst přehlušovalo dunění jejich kroků. Jejich přítomnost páchla krví a hnilobou.
Cítila lepkavou smrt usazující se jí na rtech.
Pozvedla svou zbraň vysoko nad hlavu a z úst se jí vydral válečný pokřik. Povel k útoku. Mraky se rozestoupily a osamělý paprsek slunce se zlatě zaleskl na hrotu jejího meče jako hvězda. Pohlédla na něj a poté zbraní zamířila na přijíždějící válečníky.
Vyrazila kupředu a k dusotu kopyt její klisny se přidaly další. Jako by oblohu rozčísl blesk a hřmění neustávalo…

www.psanci.cz