Šelest křídel

(autorka: Sokolička)

Tma.
Kroky a tiché oddechování.
Šelest křídel.

„Co tady děláš?“
„Snažím se přemýšlet.“
„Tady? Není ti tu zima?“
„Ne. Je tu klid. Nejsou tu lidé.“
„Jenom já.“
„Jenom ty.“
„Mám tě tu nechat?“
„Klidně zůstaň...“

„Je mi líto, co se stalo.“
„Ne.“
„Co ne?“
„Nemluv o lítosti.“
„Promiň.“

„Proč jsi vůbec tady? Výšky nesnášíš.“
„Už jsem ti odpovídal.“
„Nechceš snad..?“
„Ne.“
„To jsem rád.“

„Povídej mi o létání.“
„Není o čem. Je to rutina.“
„Pro tebe. Jaké je letět střemhlav dolů?“
„To nedělám.“
„Aha.“
„Proč se na to ptáš?“
„Jen pro představu.“

„Nechceš se zkusit vypovídat?“
„Ani ne.“
„Třeba když se svěříš, bude to bolet míň.“
„To pochybuju.“
„A ona...“
„Nemluv o ní.“
„Dobře, nebudu.“

„Vídáš ji tam někdy? Nahoře?“
„Ne.“
„A viděl bych ji já, kdybych...“
„Ne!“
„To není fér!“
„Má to svůj řád a...“
„Ten řád je pěkně na hovno!“

„Promiň, ujely mi nervy.“
„Dobrý.“

„Hezky se mi s tebou povídalo.“
„Mně s tebou taky. Půjdeš dolů?“
„Ne, nepůjdu.“
„Vždyť tu zmrzneš...“
„To si nemyslím.“

„Kam lezeš?!“
„Chci to zkusit. Létání.“
„Ne, počkej, to...“
„Kdybys ji přece jenom viděl, vzkaž jí... Ne, jen ji obejmi.“
„Nedělej to...“

„Zapomněl jsem ti říct, že létání je to nejlepší, co můžeš zažít. Promiň.“

Tma.
Houkání sirén a vzlykot.
Šelest křídel.