(autorka: Leslie)
Nárok existovat
Jedna z největších výzev mého dospělého života?
Uvěřit, že mám nárok existovat. Tak, jak jsem. Zní to až banálně, že? A přesto věřím, že nejsem jediná, kdo podobné pocity někdy zažil nebo ho zformovaly. I když o tom třeba ani neví.
V dospělosti se to snadno schová… třeba do přehnaného řešení vlastního vzhledu, skrze který si člověk potřebuje potvrdit svou hodnotu. Nebo peněz, majetku, statusu. Ale i pracovních úspěchů a jiných tlaků na výkon.
Do mnohem nenápadnější potřeby být neustále užitečný nebo nápomocný. Samo o sobě to samozřejmě nemusí být špatně, ale je dobré si uvědomit, jestli se někde za tím neschovává strach, že bez toho nemám dostatečný nárok na místo ve světě.
Někdy se to naopak projeví tím, že skoro existovat přestaneme. Umenšíme se. Po ničem moc netoužíme, spíš jen přežíváme. Hlavně nic nechtít, nemít žádné potřeby, nebýt na obtíž.
Existovat tak, jak jsem. Už to vlastně tak banálně nezní, že?
Dovolit si to. Se vší tou mou, mnohdy zřejmě nepochopitelnou hloubkou. Občasným nevkusem. Velkými emocemi, které přece můžou působit až pateticky, i když jsou zrovna pravdivé. S nehezky ostrými hranami, kterými se člověk naučil to citlivé nitro chránit. S netrpělivostí, nedochvilností nebo špatnými rozhodnutími. S nedokonalostmi, které úzkostlivě zaháním perfekcionismem ve věcech, které vlastně vůbec nejsou důležité.
Mohli bychom vést dlouhé debaty o tom, odkud to přesně pramení. Jaké události, dlouhodobé i nárazové situace v dětství mě takto zformovaly a jaké v dospělosti to ještě zpečetily.
Co z toho je prostě moje.
Co si nesu jako rodinnou zátěž.
Co způsobila třeba šikana ve škole a jiné vnější vlivy.
A ačkoliv je dobré sama sebe poznat, vědět, proč jsem jaká jsem… s úplnou jistotou to stejně nikdy nerozklíčujeme. Neexistuje jedna jednoduchá odpověď.
Ale jsme dospělí a teď už je to na nás.
Nemůžeme změnit minulost, ale můžeme ovlivnit, jak se k tomu i sami k sobě postavíme teď.
Můžeme být naštvaní na svět a v některých životních fázích je dokonce na místě se naštvat. Ale zdravě se naštvat neznamená zahořknout a v naštvání setrvat.
Můžeme to přijmout jako součást nás samých. Naší historie. Postupně budovat trošku jiný vztah sám k sobě. Nepůjde to ze dne na den. A nejspíš to nikdy úplně nezmizí, ve zranitelných situacích se nám můžou některé bolesti a strachy vracet. Ale nemusí mít tu stejnou moc.
Můžeme prostě existovat. A koexistovat s ostatními.
Není nakonec to nejbanálnější zároveň to nejdůležitější, co si přeje každý z nás?