(autor: Homér)
Hořkost v ústech
Tráva mi nedává, pivo mi nechutná, sex nevyhledávám, na oko nevidím, furt jen doma, seru krev. Mrzí mě to, ale asi jsem zešílel. Přijdu si jak ve třinácti, nevím, kdo jsem, proč tu jsem, k čemu to všechno je, do práce se netěším, spát nemůžu, je mi divně, záplava pochyb. Nemám žádný kamarády, všichni se uzavřeli do svých sociálních bublin. Občas to vidím optimisticky, ale přijdu si spíš bez emocí, i když to je blbost, nevím vlastně ani jak vyjádřit, jak se cítím. Smyčka kolem krku, topení se v močálu. Mám děsnou hořkost v puse, která se nedá spolknout, jak kdyby mě má matka na dálku proklínala, za to, že s ní nekomunikuji. Zablokoval jsem ji v rámci zachování svého duševního zdraví, no a vidíte to. Mám nějakej záchvatek, či co. Jdu si vygooglit v půl třetí ráno, co je to hořkost v ústech.
Při hořkosti v ústech není předem jasno, o jaký zdravotní problém se může jednat. Často může hořkost v ústech signalizovat onemocnění týkající se zažívacího ústrojí, plísni na jazyku nebo problémů s jícnem. Hořkost v ústech pociťují diabetici či pacienti s mentální anorexií a bulimií. Pocit hořké pachuti trápí pacienty po užívání některých léků a obtěžuje v některých případech i ženy v období těhotenství. V žádném případě hořkost v ústech nepodceňujte a navštivte lékaře. Předejdete tím nepříjemným komplikacím.
Super, mám jít k doktoru? To už fakt radši zdechnu. Ani rýmu s kašlem neumí vyléčit. Malá bude mít vzpomínku, že se jí někdo v raném věku hezky věnoval, po mém skonu se jí rozjede hyperaktivita do neúnosných mezí a zblázní se i velká. Všichni tu zešílíme, protože sami před sebou neutečeme. V mém věku už byla většina pračlověků po smrti. Co tu ještě hledám? Stárnutí v práci?
Vím, kde je schovaná kulovnice i brokovnice, kdybych měl náhodou bojovat s rakovinou slinivky, na tu když se přijde, tak už jsou metastáze stejnak v játrech, plicích a tak různě.
Modré nebe a krokusy, seru na ně, nebe už je zase šedý. Sluníčko a jaro, pěknej podvod, jaro je hnusný, v březnu se zima pokouší dohnat to, na co se vykašlala v prosinci.
Potřebuju se jít projít někam do přírody, nebo se fakt zblázním. Tím nemyslím tupě vystoupit z auta a měřit les, prostě vyrazit daleko. Každým krokem být dál a dál. A možná se už nevrátit. To bych asi nedal, kdo ví?