(autor: shane)
Taky jsem někdy míval chvíle...
Taky jsem někdy míval chvíle,
kdy moje Něha přetekla,
pak psal jsem verše pošetilé
i propadal se do Pekla!
Něhy té není nikdy dosti
a o Lásce to platí též!
Ač zdá se to pošetilostí,
máš právo psát si o čem chceš!
A jestli srdce Tvé si žádá
najevo touhu, vášeň dát,
piš jen tak, jak Ty máš to ráda,
city své ve verších dej znát!
Když v tvorbě mé se vrátíš zpátky,
já ciráty s tím nedělal,
na to se život zdál být krátký,
by člověk vážnost předstíral...
Nechtěl jsem být jen seriozní
chlapík, co sotva vzruší se,
a když sonáta žití dozní
pak někde v Nebi nudí se!
Mne láká Peklo, kde to vaří
a pod kotle se přikládá,
kde vře to, pálí se i smaží
a vládne bujná nálada!
Kamarád, důvěrník i rádce,
(kdo naposled mi tohle psal?),
též neproplouvám žitím hladce,
ale abych se smíchu vzdal?
Říkají o mně, že jsem smíšek
i romantický poeta
a mám rád život bez rozmíšek,
spíš v srdci mém cit rozkvétá.
A kdo je dobrý, s tím se stýkám,
přízeň svou najevo mu dám,
když smutný je, klidně s ním vzlykám,
pak víru zas mu nalévám...