Titáne, jemuž v božském kraji
nebyly bědy smrtelníků
lhostejným sledem okamžiků,
něco, čím bozi pohrdají,
cos získal za své soucítění?
Palčivé tiché utrpení.
Skálu a supa, také pouta,
bolest, jež v hrdém srdci doutná,
trýzeň, jež nevyřčená hryže,
rdousivý pocit rmutné tíže,
kdy nechce duše zraněná
být uslyšena na nebesích
a v osamění povzdechne si,
jen nečíhá-li ozvěna.
Titáne! Ty jsi musel snést
boj mezi bolestí a vůlí:
ten mučí, zabít nemůže-li,
a nevyzpytatelnost hvězd
i hluchá tyranie fáta,
nenávist, která zničit chvátá,
co dříve s láskou vytvořila,
jen aby to pak zahubila,
ti odepřely smrti dar:
Věčnost jsi na svá bedra vzal
a věrně nesl. Jediné,
čím na Hromovládce jsi mířil,
byla tvá hrozba, jíž jsi zpět
naň vrhal tíhu vlastních běd,
tys věděl, co ho postihne,
však mlčels. Nechtěl jsi se smířit.
V tvém mlčení byl jeho úděl,

on darmo litoval, on věděl,
a strach měl špatně ukrývaný,
až se mu blesky třásly v dlani.

Tvůj zločin božská vlídnost byla,
vždyť jsi svým darem zmírnit chtěl
osud, jenž na člověku lpěl,
ukázat mu, že jeho síla
je v jeho duchu. Zaskočen
rozsudkem shůry, přece jen
svou vytrvalostí a vůlí
vzdorující všem nástrahám,
jíž zem a nebe nepohnuly,
veliký příklad dal jsi nám.
Jsi symbol a jsi věrný druh
osudu lidí, jejich boje:
jak ty je člověk zpola bůh,
zkalený proud z čistého zdroje.
V tobě už zrcadlí se zčásti
los člověka a jeho strastí.
Hrozící zmar i odpor lítý,
ohrožené a smutné bytí,
jimž se však duchem vzepřít může
a čelit hrdě každé hrůze,
když pevně umí na svém stát,
když v mukách ještě objeví
svou odměnu a vyzývat
se odvažuje, neboť ví,
že jeho smrt je vítězství.