Zastavte svět, chci vystoupit II

Snad mi jednou odpustíš to nevhodné,
to co jsi mě sám naučil, vtloukal do hlavy.
Naučil jsi mě žít, dobře i špatně,
ale je čas vystoupit a nasednou do jiného autobusu.
Popřej mi štěstí, ať ho stihnu,
popřej mi naději, že se mám kam vrátit.
Předejít se dá všemu, jen tomu co mě potkalo ne.

Snad mi jednou odpustíš, že jsem ho stihla,
nastoupila jsem a odjela směrem na nekonečno.
Nepřijedeš za mnou, ale přesto budu čekat,
do medailonku jsi mi totiž ukryl naději.
Projdu se alespoň kousek po cestě,
po cestě lemovanou těly těch, co neuspěli.

Sny umírají, zbyl z nich jen prach,
nechci jej nosit na rukách, v hlavě.
Vztekem a smutkem zbrázděnou cestičku,
vyšlapala jsem si při tom čekání,
vím, že to ještě není konec cesty.

Je to právě její začátek...