Sám

Seděl tam sám...
seděl tam a hleděl
jak čas psal příběh
příběh jež on tak dobře znal

nikdy by se neodvážil dojít až tam
tam kde dnes seděl, seděl tak sám
tvář zkřivila bolest jež nikdo necítil
jež vítr neodvál a čas netišil

být větrem jež nevidíš
být stínem jež nechytíš
to by si dozajista přál
když seděl tam a trpěl dál

dny staly se nocí a noc jeho životem
kamkoliv šel byl doprovázen šepotem
šepotem slov co práskaly jak bič
a práskaly dál i když měly být už pryč

výčitky, nadávky, trýzeň a zloba
už tisíckrát vyřčené slýchal zas a znova
oč horší mohl být již tak těžký čas
když minulost omílal víc než známý hlas

ústa jež dávala těmto slovům tvar
ta stejná ústa kterýma tolikrát se ptal
když výkřikem duši své chtěl dopřát klid
sám sebe se ptal zdali chce ještě žít

stokrát ano by si odpovědět přál
ale seděl tam a trpěl... a trpěl dál
noc jindy tak chápavou k jeho zoufání
mělo však o chvíli vystřídat svítání

já vím že to nebylo co by si přál
když seděl tam a trpěl.. a trpěl dál
v zoufalé snaze konečně prolomit ten kruh
vzdal by se možnosti nadále dýchat vzduch

přátelství, touha, láska či cit
pro nic podobného už si netroufal žít
když bylo nad slunce jasné, že se rozední
on slíbil si, že to bude to poslední
co dovolí očím svým světu závidět
než odejde.. a víckrát nevrátí se zpět