Hlt vína

Hlt vína

protéká hrdlem ve stínu kláštera.

Co bude zítra?

Kdo ví.

Dech zdí vyprávět může,

však slovy nevypoví,

co bylo v nich

a kdo tu kdysi vídal časná jitra.


Jak v čase jarním pučely tu růže,

než pod kostelní klenbou,

u bran nebeských,

v šepot se ztišil rozpustilý smích.


Kaple k modlitbám 

potulných mnichů a mnišek,

vzdor hladu, při němž kručívalo v břiše.

Kdo první kámen do základů vložil,

aby věky věků v pokoře tu prožil?


Hlt vína protéká hrdlem.

Dlažba nevypraví jen o zašlých časech,

je dávným němým svědkem 

pouti k věčné spáse.

Krušné, skromné bylo žití zde,

k snědku nebylo vše mdlé.

Modlitba, kříž se prošel přes tělo,

poděkování Pánu.


Další lok vína,

prázdno už je v džbánu.

Ve vlasech věneček,

jejž prsty spletly ze sedmikrásek,

zde vládne klid, 

to není místo přelétavých lásek.

Je tu krásně, něco prchá z toho zdiva.

Nejen vlhkost, i něco mimo čas,

co k rozjímání vzývá,

co umlčuje hlas.


Hle, už se šeří,

mohutný zámek cvakne na dva západy.

Už je za zády 

Porta Coeli v Předklášteří.