Lávstory s hepíkem (monolog 2)

                    LÁVSTORY S HEPÍKEM

    „Ale co ještě asi nevíš, Láďu jsme oženili, to koukáš! Ale byl to románek, jak z červený knihovny. A začlo to už víc než před rokem – no jo, často se zrovna nevídáme, a to ještě dneska náhodou, že jsem šla dřív z práce.
    Jak šel tenkrát Hájník do důchodu... no však je to už starej prďola, on teda nevypadá, ale už dost přesluhoval, tak udělal takovej večírek, rozlučkovej. A jak bylo veselo, chlapi se připařili, ňák se vsadili, já vůbec nevím o co šlo, ale určitě to musela bejt nějaká hovadina, a vylezlo z toho, že Láďa má udělat stojku, když prohrál. A víš, jaký on je nemehlo! Ani kotrmelec neumí, atlet, jo, akorát tak napohled. Jenže milej Láďa že prej né, že nikdy necvičil, a že si kvůli nám nerozbije hubu. A Růža na něj: ,Hele, ty saláte, faktže se na tebe už neusměju,‘ a on na to, že zas tak o moc nepřijde. Pak se do něj ale pustil Jindra, že kdyby prohrál on, tak by nedržkoval, a že na tý stojce trvá.
    Pak mi Láďa povídá: ,Tak ze sebe mám udělat pitomce, nebo šaška. Nevadí mi jedno ani druhý, tak proč bych se ňák měl snažit, nebo co?‘ a já: ,Protože ses vsadil, no, copak je to takovej problém? Když budeš stát na rukou i na hlavě, tak je to taky stojka, nikdo od tebe nechce, abys běhal po rukách, stačí, když dáš nohy nahoru.‘ A on, ať mu to ukážu, když jsem tak chytrá. Jo, v sukni. A stejně to neumím, ale viděla jsem neteř, jak to nacvičuje. Tak povídám: ,Když dáš takhle ruce a hlavu, do trojúhelníka, tak to udržíš, ale zkoušej to před dveřma, ať si o ně opřeš nohy. Já ti s nima pro začátek pomůžu nahoru.‘
    A víš, že jsme to nacvičili? On si to pak doma ještě zkusil, a druhej den, že nám to předvede. Pěkně se připravil u dveří, hlavu ruce na zem, odpích nohy a bejval by je o ty dveře opřel, jenže ony se otevřely a mezi nima stála nějaká ženská, takže Láďa padnul nohama na ni. Teď hrobový ticho, bylo jasný, že se z toho Láďa nevymotá, aby ji ňák nepošlapal, a že si natluče, když ona uhne. Jenže ona se hned zorientovala, tak ho lehce od sebe za ty nohy odstrčila, Láďa dal nohy na zem, vyskočil a začal se omlouvat, celej červenej. Však jsme si z něj pak dělali srandu, že zrudnul před ní, ale on, že měl hlavu dolů, tak to prej bylo od toho. Ale před tím měl hlavu dolů mnohem dýl, když jsme to zkoušeli, a takhle rudej nebyl! Před tou ženskou zčervenal, ať nekecá.
    No a ona, že chce mluvit s vedoucím. Tak Hájník, že to vede on a ať se nezlobí a co potřebuje. A ona, že tu má bejt nová vedoucí, tak jako ať ji tady obeznámí a ona to tu po něm pak převezme. Pak k nám držela delší řeč, prej ať počítáme s důkladnou reorganizací, ona má jasnou představu, jak má takový oddělení plynule fungovat. Seděli jsme tam jak nějaký nezbedný školáčci, akorát ten Hájník byl v klidu, ale jemu by to už stejně mohlo bejt jedno, akorát, že to vypadalo, jako by to do teďka plynule neběželo. Tak ji tam teda obeznámil, rozloučil se a zmizel.
    Tak tam tedy jsme pod tou novou vedoucí a pořád to jde jak to šlo, dokonce se docela rozpovídala a tak se ti s náma dala dohromady, že i na toho dortíka s náma zajde. No to víš, že pořád chodíme! Kafíčko, a pak zmrzlinka s rumem, jako za tvejch časů! Vždyť se někdy stav, uvidíš. A tak z ní pomalu vylezlo, že s tou reorganizací to vůbec nebude tak hustý, že ona tedy má jasnou představu, jak to má vypadat, ale vidí, že ono to tak u nás už vypadalo při jejím příchodu a že není blázen, aby něco rozvrtávala. Proto byl Hájník takovej klidnej, když tak řečnila, normálně ji odhad, jinak by si to líbit nenechal. Akorát si přendala šuplíky ve stole, aby měla věci po ruce, jak byla zvyklá a bylo po reorganizaci.
    No to víš, že přišla řeč i na to, jak jí Láďa padnul nohama na klíční kosti. Prej k nám chtěla vstoupit rázně, aby k nám nevlejzala jako nějaká podělaná myška. A že toho zažila už dost, ale jen u nás měla takovýhle ántré, s pořádnou slavobránou.
    Jenomže, a to je právě to, ona se nám do toho Ládi nějak zakoukala. Já bych si toho tak ze začátku snad ani nevšimla, ale Růža mi povídá: ,Ty, hele, mezi těma dvouma to nějak jiskří... ,‘ já říkám: Jaký jiskří, ty potrhlo, co jsme snad v nějakým přiblblým americkým seriálu, nebo co?‘, a ona: ,Tak koukej, já schválně něco zkusím, říkám ti, že ta ženská se trápí.‘ Pak šla s ňákejma lejstrama, a jak šla kolem Ládi, tak ho jako jen tak vzala zdola u krku za bradu a hodila na něj takovej medovej úsměv, laskavej... Já koukám, šéfka úplně kamennej ksicht, a Láďa ucuk! Místo aby natahoval krk, aby to jako trvalo co nejdýl, tak se jí normálně vytrh z ruky! Já jí pak povídám: ,Ty, radši neprovokuj, to fakt není samo sebou!‘ A Růža, že to zas až takhle teda nemyslela. I Janička si toho všimla, jestli to při svým mládí nějak vycejtila, tak ti na ně koukala s otevřenou pusou, z jednoho na druhýho; jen ten Jindra nic nevěděl, kámoš by se mu moh utejrat, nic nevidí. Ani Vlasta, ta je taky trochu mladší, ale taková tichounká, pořád zažraná do práce, ta kolem sebe nevnímá nikdy nic. Ty je neznáš, ty dvě, ony přišly, až když ty už jsi byla pryč.
    No s Láďou pomalu přestala bejt sranda, šéfka taky zamlklá, Jindru samotnýho taky ňáký šaškárny nebavily, když se k němu Láďa nepřidal, a co my ženský, mladejch se to nijak moc netejkalo, ale já s Růžou jsme z toho byly celý nesvý, takový jako napětí tam bylo. A trvalo to už jaku dobu, tak Růža povídá: ,Hele, dyť je to otrava, já nejsem žádná dohazovačka, ale já je zkusím dát dohromady, takhle to dál nejde. Jak budu mít narozeniny, tak posedíme, snad se to ňák vyvrbí.‘
    Co ti budu povídat, udělala sedánek, ale víc už ani nemusela, fakt to byla jen otázka toho, kdy se sejdou jinde než v práci. Úplnou náhodou tam seděli zrovna vedle sebe, takový náhody zas Růža umí, tak jasně, že se dohodli, a domů už se vlíkli v podpaží jako starej zaběhnutej pár. Takovej ti hepík čili hepy end to nakonec vzalo, až k tý svatbě to dospělo, a hlavně v tý práci to přestalo bejt takový divný.
    To víš, že jsme si pak šéfku dobírali, že nebejt Růži, tak ani neví, jak na to. Ale ona, že prej to né, takový trdlo že není, aby si neuměla podat chlapa, na kterým vidí, že by o to stál, ale pořád jí nesedělo, že je to podřízenej, to prej nikdy nedělá dobrotu, ale co se dá dělat, že jo? A Láďa? Ten holt takový trdlo je, na šéfovou si prostě netrouf.
    My jsme to samozřejmě postavili tak, že jí Láďa zaimponoval právě tou parádní stojkou, protože s takovou důvěrností se ještě nesetkala. I Janička si přisolila, prej: ,Jé, vám stačí popadnout chlapa za lejtka a jste jeho!‘, a Jindra k tomu dodal, že Láďa tak balí ženský odjakživa.
    Nakonec se jim i to podřízení vyřešilo samo. Budem úplně bez šéfa, protože se všechny oddělení sloučej a budem spadat přímo pod hlavního. Šéfka převedla celou agendu na počítač, tak ji pověřili, ať to tak udělá všude, pro jednotnost. Tak teď dělá s programátorama a u nás je veselo jak bejvalo.
    Vidíš, jak to všechno krásně dopadlo, i tu svatbu měli hezounkou, všichni jsme se byli podívat...
    Ale ty už budeš muset jít, koukám, viď, že se pomalu pakuješ... Já jenom, že jsem ti to všechno tak vylíčila, taková lávstory se ti nám tam odehrála přímo před očima, jak ve filmu, já o tom vykládám a úplně jsem celá na měkko, ani si to nezaslouží, pacholek jeden, nevycválanej... Tak ahoj!“