Setkání s Azraelem

Po půl roce, v nemocnici, sešli jsme se zase.
Ztratil jsem se. V tichých chodbách, v tichém nočním čase
plném chladných cizích očí, ale žádných těl.
Sešli jsme se, šel jsem s tebou, mrtvý, ale šel.
Bloudili jsme koridory jak dva stíny mezi stíny.
Má mrtvola chladla v šeru, smrt se smrskla do vteřiny
a mi došlo, že to není snění, že jsme ve svém osamění
oba stejní - opuštění.

Tvým údělem je setkávání, schůzka s každým z nás.
Nepozdravíš, nepromluvíš, chladný jako mráz.
Ani mi jsi ruku nepodal – tak jsem přežil, a šel dál.
Věčný tichý společníku, smutný konci našich cest,
proč´s mě nechal věčně bloudit? Jak ses moh´ tak splést?

Až tě příště znovu potkám, v cizí noci prosté hluku,
na konci všech vůbec nocí, sám ti podám svoji ruku.
A Ty dobře rozvaž, zdali
dovedeš mě tam, kam tenkrát
v noci jsme se nedostali.