Den č. 10304*, Sen č. 2269**

Nejpre jsme zašli na dvorek pro dřevo, které nám již předem kdosi nařezal, pokroucená těla borovice byla nařezána na vhodné míry, aby se vešly do kamen. Já jsem se však zhostil uzmutí třísek, které již ležely na hromadě. Vzal jsem je a společně s mojí mamkou, Zdenkem Sklářem, o němž bude ještě později řeč a mladou sousedkou Natálií s její mamkou jsme vykročili přes mostek na hliník směrem k chalupě. Cestou se mi třísky rozložily a spustili se z ramen přes břicho až ke stehnům, přičemž visely pospolu a nerozsypaly se, jakoby byly proutěnou rohoží. Tomu se podivil mladý Michal Strbačka. Rohož z třísek se vlnila a narážel jsem s ní po cestě do kamarádčiny černovlasé mamky Martiny.

Přišli jsme na chalupu situovanou na pravém břehu údolí Hlubokého, stojící na samém kraji osídlení. Nad ní už jen pole a vedle jen zahrádka a sad s kolňou Janotů a pole. Dřevo jsme složili do botníku a rozhlédli se po chalupě. Procházelo se verandou lemující do písmene L vnitřní rozsáhlou místnost s kamny a malým "sálem", nyní zaplněným malými stolky s židlemi. Pomalu se začínali trousit další hosté, značnou část, tvořila Halenkovská omladina, ogaři a cérky různého vzezření, mladší slušnější s brýlema či košulama i párty rideři s tunely v uších a v mikinách a starší, kteří si donesli víno a seděli trochu stranou v části verandy. Postarší hosté seděli na druhé straně ve vnitřní místnosti u velkého stolu u oken za kamny.
Přišel za mnou kluk a stěžoval si, že na něj byl někdo u stolu škaredý, zjistil jsem, že to byl Vít Thorix. Vysvětlil jsem chlapci, že praví muži řeší spory svým duševnem a Vít - jsa válečníkem, neumí nic, než jen užívat sílu. Pak jsem Víta ztrestal tak, že jsme mu bouchnul hlavou o stůl.

Po krátkém pobytu s hosty jsem šel ven na louku před chalupou, společně s mým kamarádem z dětství, Zdenkem Sklářem. Prožili jsme nevídaná dobrodružství, bojovali jsme se strašlivým mrazivým elementálem, jež poletoval okolo. Naštěstí jsme dočasně také ovládli um levitace a po lítém boji jsme jaksi zvítězili. Zdeněk o tom pak sepsal paměti a pak jsme stáli pod chalupou a Zdeňa se snažil zasadit do díry v okenním rámu květinu. Moc mu to nešlo, tak jsem mu pomohl a jakmile květina hrdě trčela z okenního rámu do světnice, kdosi ze starých hostů zaaplaudoval a strhl se všeobecný potlesk na mé jméno. Šel jsem dovnitř a snažil jsem se svým hlubokým a nezvučným hlasem říci, že je to zásluha Zdeňi. Po několika pokusech se to podařilo a on pak četl z pamětí.

Pozn.: Neméně zajímavý byl sen, zjevně s výše popsaným už nesouvisející, v němž jsem byl psanec, který se musel probít ze střeženého objektu, plného hrajících si dětí, jakési školy. Dostal jsem se nezamčenou branou do vrátnice s pistolí v ruce, vrátný měl pod pultem samopal, nestihl ho však vytáhnout a já po něm už stihl střílet, ale měl neskutečně masivní vestu a musel jsem se trefit do hlavy, ale ani poté nezemřel, jen byl jakoby vyřazen ze hry. Celý únik se však hrozně zpomalil, neboť jsem musel narychlo přesvědčit svého syna, jakéhosi negra kamaráda a jeho negřího syna, aby šli s námi a už to zavánělo filmovým dramatem, kdy zdržují a nakonec celá úniková akce selže a chytí nás, ale myslím, že jsme to dali.