Děti a dětičky

Děti, děti, dětičky

Co je na světě nejsladší?
Kdo je na světě nejmilejší?
Koho bychom za nic nevyměnili?

První odpověď jako v té pohádce bývá med nebo spánek? Druhá odpověď bývají děti. A třetí?
Záleží na každé z nás, pro někoho jsou to děti, pro jiného manžel – přítel, nebo rodiče, přátelé,...

Milujeme je z celého srdce jak nejvroucněji to jen jde, ty naše malé dětičky. Když vyrostou bez pochyby je naše láska k nim stále ta velká pravá mateřská a ničím nezpochybnitelná.
Bez ohledu na to jak nám leckdy zatápí v pubertě, ale i v dospělosti.

Říká se :

„malé děti – malé starosti,
velké děti – velké starosti,“ něco na tom pravdy jest, o tom víme všichni své.
My co nám ještě ta malá stvořeníčka neodrostla, máme o ně starost ve dne v noci, aby nebyla nemocná, v případě, že se tak stane, neváháme probdít celou noc, jen abychom jim byli nablízku, pofoukali bolístku, sledujeme, jestli dýchají ta naše malá miminka,měříme teplotu, dáváme zábaly, léky a vše potřebné.
Děláme to z čisté lásky k nim a rádi.
Jak jsme šťastné, když se nemoc vzdá a my můžeme společně opět v poklidu žít.
Těšíme se na procházku, na hřiště, na nákup a na spoustu obyčejných věcí, které jsou běžné a zpříjemňují nám život.

Až když znovu nemoc udeří, teprve si uvědomíme, co všechno ztrácíme v běžných - pro nás leckdy-obyčejných dnech. Jak se nám uleví, když ty dny můžeme se svými dětmi zas naplno žít.
Je to doba krásných radostných chvil a chvilek z nového slovíčka, co se ten náš capart naučil.
Z milého úsměvu, veselého smíchu, z toho jak umí udělat bábovičku, postavit hrad, komín z kostek – zkrátka je milujeme a radujeme se s nimi.
Jen kdyby to dětství až tak rychle neutíkalo, čas plyne rychleji než bychom chtěli.
Z malých děti jsou brzy „školkáčci“, než se ohlídneme jsou z nich školáci 1.stupně a 2.stupně a jak z rány z čistého nebe máme doma puberťáky.
Naše láska je stále stejná, jen máme pocit, že jsou někdy na „zabití“.
S tím nic nenaděláme, každý si tímto obdobím projde, někdo s lehčím průběhem, jiný s těžším.

Vzpomínáme na dobu, kdy neodmlouvali, celkem i poslouchali. Dnes se snaží mít v každé situaci poslední slovo a razí si tu svou pravdu „hlava – nehlava!“

My rodiče trpíme, ale stále je milujeme, jsme tu pro ně v každé situaci, pomůžeme s každým problémem a dáváme jim tím dobrý příklad do jejich následně dospělého života.
Protože jak se říká, co se v mládí naučíš,...
Věříme, že i oni jednou budou milujícími rodiči.

Pak jsou z nich "dospěláci," nás už berou jako živočišný druh, co žil v době minulé, ne – li kamenné, ale dobu do které se rodíme, si nevybíráme.
Mají své starosti i radosti a my s nimi i nadále trpíme, neradi vidíme, když se trápí, něco jim nejde, zase jsme na blízku a pomáháme. Máme je rádi, oni nás věřím, že taky, i když člověka zabolí, když slyší, že ten a ten přijde, jen když je výplatní termín důchodu apod.
Pár takových se najde, ale my co jsme dali dětem lásku a čas, věříme, že nás se to netýká. „Kdo ví, snad jenom ty růže krepový“, ale ani ty růže to nevědí.

Příklady táhnou a tak sedím na pískovišti s vnoučkem, učím ho stavět hrad, postavit pořádnou bábovičku, vyhloubit tunel pro autíčka. Pak uvaříme kafíčko pro tu babičku, co jí má tak rád a taky mu povím,že může nabídnout i jiné paní, které nemá kdo kafíčko uvařit.
Vnouček nadšeně lije vodičku do písečku, míchá tu kašičku, když má pocit, že již dovařil, přelije to blátíčko do plastového hrnečku od báboviček a s radostí mě to podává a říká :

„babičko moje zlatá, tady máš kafíčko a dám Ti velkou pusu, protože Tě mám moc rád.“
Hrnou se mi slzy do očí, beru hrneček, objímám klučíka a vlepím mu velkou pusu s poděkováním.
Taky mě máš ráda, viď babí?
Jasně, že jo, ty můj „kluku zlatej“.
Říkám si, jak málo stačí k radosti a ke štěstí!
Málo je někdy více než cokoli jiného hmotného, honíme se za majetkem, abychom měli vše, co letí, nebyli pozadu za ostatními a mezitím nám mezi prsty protékají důležité okamžiky života, které se nedají vrátit.
Co vložíme do našich dětiček v dětství, to si ponesou sebou po celý život a budou to předávat dál svým partnerům a zase dětem.
Tak ať jsou to jen samá pěkná slovíčka a činy, co udělají radost každému bez ohledu na věk.