Špatný den s happyendem

Ležím v posteli a nařizuji si budíka na 7:00.Do pokoje mi oknem proudí vlahý vánek a já se slastně ukládám do říše snů.“Aneto vstávej,nebo ti to ujede!“.Okamžitě vystřelím z postele a vytřeštím oči na budík.Ukazuje 7:35.No nazdar!Jakto,že ten krám nezazvonil.Tryskem vběhnu do koupelny a vyhodím od tamtut ségru,která si právě trhá obočí s omotaným šátkem
okolo hlavy a s županem barvy křiklavě růžové.Za normálních okolností bych se jí lekla,ale teď jsem v takovym šoku,že mě nemůže nic rozházet.Vpadnu do koupelny,načež slyším sestřiny nadávky ,které pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven.Na kartáček nanesu pastu,bohužel však tubu zmáčknu moc a polovina obsahu letí do umyvadla a na zrcadlo.Sakra,no nic,zmáčknu znovu (teď už výrazně jemněji)a nanesu proužek pasty na kartáček.
Jakmile si vyčístím zuby,vezmu do ruky hřeben a začnu se česat,ovšem jako naschvál zjistím,že pasta dolétla až na hřeben a teď mi zdobí vlasy.“Hlavně klid“ opakuji si abych se nerozkřičela.Pastu z hlavy aspoň částečně opláchnu vodou ,vlasy pevně sepnu do culíku.Na oči nanesu řasenku,rty přejedu leskem a pádim zpátky do pokoje.Ségra po mně ještě hodí pinzetou,jenže místo mě strefí tátu přímo do obličeje.Já za sebou bouchnu dveřmi a horečně házím do batohu tenisky,kraťasy a všechno možný.Ze skříně ještě vytáhnu triko a jeansy,načež si je chvatně obleču.Tak napůl poslouchám jak táta na chodbě peskuje Yvetu(mojí sestru).
Trochu se ušklíbnu,já normálně nejsem škodolibá ,ale proč bych měla mít špatný ráno jen já.Když si všechno pobalím(teda doufám,že všechno)hodím batoh na záda a šlehnu nenávistný
pohled po budíku,který zlověstně ukazuje 7:51.A autobus jede v 8:05,fakt skvělý.Seběhnu dolů ze schodů, nazuju boty a už, už otevírám dveře,když mi máma pod nos strčí ovesnou kaši s tím,
že musím něco sníst než odejdu.Po 5minutovém vysvětlování si stejně dvě lžíce vezmu,protože bych tu musela strávit dalších pět minut než by jí došlo,že opravdu pospíchám.
Celá udýchaná doběhnu na autobus a se zoufalstvím v očích sleduji jak právě odjíždí,pokouším se ho doběhnout,ale už je moc daleko.Náhle za sebou uslyším hlas.“Kde sakra jsi,nechala jsem
ti nejmíń tři zprávy!“.Otočím se a pohlédnu na Zuzčin obličej.“Ty si neodjela“?Zeptám se jí vděčně.Ne,neodjela, to myslíš že bych jela na ty nejdůležitější atletický závody bez tebe?No ,asi ne.Připustím po chvíli.Když běžíme na jinou zastávku,kde jede jinný autobus
naštěstí ale na to stejné místo.“No aspoń rozcvičku už máme za sebou.“Ušklíbnu se,když jen tak, tak doběhneme k vytouženému autobusu.Trochu udýchané nastoupíme a s lítostí zjistíme že jsou volná jen dvě místa a sice jedno u děsně hezkýho kluka a druhý u uslintanýho dědy.Zabírám si místo vedle toho kluka,řeknu rychle,dřív než stačí Zuzka zareagovat, už se ptám jestli tu je volno.Napřed se na mě podívá a po chvíli odpoví.Jasně,že jo.
Autobus se s rachotem rozjede.Ohlídnu se po Zuzce,která vypadá ,že mě proklíná pohledem.Tak jí jen ústy naznačím „promiň no.“Do uší si vrazím mp3 a po očku pozoruju toho kluka.
Je fakt pěknej,má hnědé vlasy,temně modré oči a moc hezký hadříky.Já jsem Ondra,osloví mě.Já ze sebe vykoktám:“Já jsem Aneta.“A nejistě se na něj usměju.On mi úsměv oplatí a tak
nějak se rozběhne naše konverzace.Zjistím,že máme opravdu hodně společného.Najednou autobus vjede prudce do zatáčky a já vlítnu Ondrovy přímo do náruče.Celá zrudnu a s omluvou„promiň“.Se zpátky vracím na sedadlo.Ondra se uchechtne a se slovy nic se nestalo zapříčiní,že se červenám ještě víc.Ovšem v porovnání se Zuzkou jsem dopadla přímo skvěle.Spadla totiž tomu dědovy přímo do klína.Jak jí tak pozoruju vypadá,že by nejradši vyskočila z autousu a běžela se vyzvracet.Náhle autobus zastaví a my se Zuzkou vyběhnem ze dveří.Ondrovi stačím ještě říct „tak ahoj“.A uháním na stadion.Rychle se jdeme nahlásit, převléknem se, připíchneme čísla a jdeme se rozcvičovat.Zjistíme,že do běhu na200m zbývá ještě půl hodiny.Rozhodnu se Zuzku trochu popíchnout,a tak se jí zeptám jaká byla cesta.Na první pohled mám pocit,že má sto chutí po mě něčím hodit.A na druhý pohled zjistím,
že první pohled nelhal,protože po mně letí tretra.“Kdyby ses nezpozdila,tak jsem si mohla pohodlně dřepět v tom původním autobuse.A nemusela jsem jet vedle toho plesnivýho dědka.
„Jo, fajn, chápu“.Asi se ti cesta moc nelíbila.“Ty máš postřeh“!Vyjede na mě nakvašeně.Já se du radši rozklusat,zašveholím a běžím na volnou trať.Dřív než mě tam zaživa sežere.Při běhu přemýšlím nad tím klukem,proč jsem si od něj třeba nevzala číslo nebo tak něco.
Z myšlenek mě vytrhne Zuzka, že se máme jít připravit,už poběžíme.A skutečně,rozhodčí začíná hlásit jména.Když uslyším svoje jméno v prvním rozběhu,zařadím se na startovní plochu.Do startu zbývá asi tak 5sekund.Slyším výsřel z pistolky,kterou má rohodčí a rozběhnu se.Snažím se běžet co nejrychleji to jde.Přu se o první místo ještě s jednou holkou ,dobýháme závěrečných 60metrů.Cítím tlukot srdce až někde v krku a s vypětím a značnou úlevou doběhnu do cíle.Doběhnu do něj o 2setinky rychleji.Chodím na místě a rozdýchávám se.Teď běží Zuzka,skončí těsně druhá.Obě do sebe lijeme žíznivě vodu.Nakonec běžím finále,které zaběhnu na třetí místo.Zuzka skončí celkově šestá.A tak docela dobře naladěné odcházíme zpátky na autobus.Tentokrát je naštěstí poloprázdný.Pohodlně se usadíme na sedadlech.Najednou mě polije horko,když vidím jak nastupuje Ondra.Zářivě se na mě usměje a já mu úsměv oplatím.Usadí se nedaleko od nás.Celou cestu mám co dělat abych se pořád neotáčela.Myslím,že si toho všiml
a trochu pobaveně po mně pokukuje.Když dojedeme na místo.Vystoupím ze dveří a domlouvám si,prostě mu musím říct o číslo.Najednou se za mnou ozve.“Víš napadlo mě jestli bys mi třeba
nechtěla dát číslo.“Jasně,odpovím jako v mrákotách.Vyměníme si čísla a já odcházím domů s blaženým výrazem.Musím vypadat jako děcko,které právě dostalo obrovský čokoládový
dort.Večer,než usínám,pohlédnu láskyplně na budík,protože jen díky němu znám Ondru.