Maminka - máma

Maminka – máma

Kdo nás přivedl na svět?
Máma, kdo nás nosil pod svým srdcem devět měsíců?
Máma, kdo při nás stojí v každé situaci?
Máma, kdo nás nezklame a pomůže? Vždycky naše maminka – máma.

Vím, každá je jiná, ale ta moje je nejlepší.
Musím jí poděkovat za vše, za dobré i zlé, za smutné roky, ale i za ty šťastné.
Bylo toho hodně, co se za ten dlouhý život stalo, ale je to jako v pohádce, „dobro nad zlem zvítězí“ a to jen a jen díky mámě.
Každý, kdo jí ještě má, měl by každý den poděkovat za ten dar!
Není to pro každého samozřejmost – mít hodnou a dobrou mámu.

Když se stane, že se mámou má stát brzy a jaksi nečekaně, je to těžká věc.
Ta mladá holka to kolikrát neustojí a dítě je pak chudák. Nestará se o něj, lítá kdo ví kde a roli mámy nahrazuje babička, tetička, sestřička, ale to jen v lepším případě.
V tom opačném se miminko dostane do kojeneckého ústavu a tam se píše jeho zcela jiný osud.
Mě se to naštěstí vyhnulo a i když mě máma čekala v osmnácti letech, moc se na mě těšila a po všech překážkách, které se jí postavily do cesty nakonec vše zvládla.
Věřte, nebylo to ani trochu lehké!
Táta nebyl tátou, ale spíše přítěží a moje babička, mámy – máma, ta se mohla vnučkou potěšit jen krátce, tak moc krátce, že si jí skoro nepamatuji. Mé mamince zemřela, když mi byly tři roky.
Tenkrát jsem to nevnímala, ale dnes – když jsem sama mámou, dobře vím, jak to muselo být těžké!

A ta moje máma se s tím musela sama poprat, vyrovnat a starat se, jak se dalo.
Měla sice kamarádky, které ji rády a ochotně pomáhaly, ale chyběla máma – na kus řeči, na radu, na pomoc a na štěstí.
Jak jsem šťastná, že svou mámu ještě mám, to Vám tedy povídám!
Osud jsem měla podobný jako ona, ale vždy mě podržela, pomohla a poradila a já leckdy ty rady neslyšela.
Mnoho chyb jsem nadělala, starosti si přivodila, ale stála při mně máma.
Vůbec si neumím představit, že by tady nebyla, svět je s ní o mnoho hezčí a já jí za to děkuji!

Každou bolístku vydržela, mnoho nocí probděla a nic za to nechtěla.
I já jsem tou mámou a snažím se o to samé a tak to má být.
Přála bych každému dítěti, aby jeho maminka byla jako ta moje.
Vidím, že každý bere spoustu věcí jako samozřejmost a téměř si neuvědomuje, jak křehké je zdraví a vztahy lidské.
Čím jsem starší, tím intenzivněji to vnímám a chápu.
I v písních je popsáno a věnováno mnoho právě maminkám, neříkám i tátové jsou skvělí, ale jsou to muži a cítí to jinak.
V bříšku nás nosila maminka a ten tatínek i když je u porodu a vidí tu dřinu a bolest s jakou děťátko přichází na svět, stejně nemůže cítit to, co máma.
Devět měsíců je dost na to, aby vzniklo velké pouto, pouto na celý život.
Já to pouto cítím dodnes, i když už jsem velká holka a mohla bych být babičkou.

Proto chci Ti říci mámo: „Mám Tě ráda a děkuji Ti na stokrát a kdyby to bylo milionkrát, pořád je to málo, jak moc Tě mám ráda ty má mámo.
Věnujte se svým maminkám, udělejte si čas být s nimi, poděkovat jim za to, že jsou!

Nikdo nejsme na tomto světě na věky, s tím se musíme každý nějak poprat a smířit, ale právě proto je na škodu všeho a všech zabývat se hloupostmi, ničit si zdraví,..
Věřím i když nejsem věřící, možná je to škoda, protože lidé věřící berou život úplně jinak.
Mají své hodnoty na zcela jiných místech než lidé nevěřící. Já stále věřím, že i my, co do kostela nechodíme, tak též dokážeme věřit.
V co?
V dobro, v lepší časy, v usmíření, v porozumění, lidskost,...

Kdo to v sobě má, rozumí i své mámě, která pro nás tolik udělala od narození až do dospělosti, leckdy i za brány dospělosti.
Rozumíte tomu?
Pokud né a cítíte, že je „něco ve vzduchu“, promluvte si se svou mámou, dokud to ještě jde!
¨
Stojí to za ten čas, někdy i překonání sebe sama,...
Pozdější výčitky svědomí už nám nepomohou a to by bylo škoda, co myslíte?