Stín

Jak zlá je samota, umíš si ty představit?
Jak děsivá je temnota, o tom nechci se bavit.
Jak prázdný je ten dům, který jsme spolu stavěli,
Jak velký je ten stůl, kde spolu jsme sedávali...

Najednou všechno ztichlo, všude klid,
Všechno zdá se být větší, prostornější.
Není tu žádný pohyb, jenom stín,
Tvůj stín. Stín nejpřekrásnější.

Sedí u stolu vedle mě a jí se mnou,
Večer si vedle mě lehá do lože.
Ráno se vzbouzí, mává mi,
Nezvyknu si však, že nepromluví...

Podívám se ráno na náš stůl,
U něj je židle jedna.
Jeden talíř, hrníček, vidlička - všeho je půl.
A stín, který se na mě dívá.

V klidu tu se mnou žije, každý den,
Jen tiše jí a spí a ráno mává.
Nedělá však tu nic, co dělala jsi ty,
Nemá mě rád. Je chladný. Já prohrávám.

Mám pokračovat v popisování smutku,
Nebo už ti to stačí a jsi spokojena?
Udělala jsi ze srdce mého malou hrudku,
Ze mě hromádku bolesti, nepochopení - půl člověka.