Klišé se taky nepočítá

usínat sama nad ránem
v tu chvíli
kdy něco se láme

okořeněna šafránem
přináší noc cosi marného
do mého polospánku

cosi co nepřipouští smrt
a přesto říká
"máš už na kahánku"

mám pak chuť vyběhnout do ulic
vyřvat si všechnu bolest z plic
vyplakat duši z těla

všechnu tu tíhu světa
kterou by neuneslo ani tisíc mužů
všechnu ji poslat s větrem pryč...


...a pak si vzpomenu
že tě mám
a na ten pocit když tě objímám

Náhle nemusím už utíkat
jen nechám prohřát tělo citem
svět zalít duhovým koloritem

to ve mně probouzí se cosi
čemu dal jsi světlo ty
a co jsem v sobě neznala

prý že je láska klišé

mně ale netíží
to co se říká
to co se píše

jsi co jsem vždycky hledala