báSNĚNÍ.

V šeru noci neřestné, kdy se bezejmenní kolemjdoucí mlčky míjí.
Davem ladně prochází dívka plná tajemství, ztělesnění hříšných chvílí.
Černý dlouhý kabát křehké tělo skrývá,
záplava temných vlasů na záda něžně splývá.

Rozhodla se náhle zastavit, snad odvahu se získat snaží.
Nádech. Výdech. Krvavé rty svírají se nerozhodností.
Snad zvídavé pohledy ji v zákoutích duševních tajně blaží.
Upoutala všechny a setkala se s naléhavou pozorností.

Zmatené tváře okolo začaly marně tápat,
co způsobilo tento náhlý, nečekaný nápad.
Pomaličku zlehounka kabát tiše rozepíná, vzdává se ho pojednou zcela.
Je to opravdu to, co chtěla?

Pozdní čas se zdá na niterní výčitky, pochybnosti, stud.
Možná nutí ji k tomu prazvláštní vnitřní pud.
Sněhobílé tělo stojí tu všem očím ve své nahotě vstříc,
nikdo neodvažuje se cokoli říct.

Údiv náhle střídá děs. Z davu zazněl výkřik do ticha mrtvolného, jež ho zcela pohltilo,
když dotyčná v bolestivé křeči, kůži strhává bez váhání.
V zajetí bouřlivého chvění.
Zbavuje se veškerých svých vrstev za nepřetržitého sledování.

Cizí tváře, cizích lidí,
do jednoho všechno vidí.
Na chladné špinavé dlažbě velkoměsta,
přímo tam, kde vyústila dívčina prapodivná cesta,

leží cosi beztvarého, plné bolestné naděje i důvěřivého zklamání.
Ostatní se shlukují. Zvídavě se sklánějí. Smějí se, pláčou, tápají.
Až pojednou kdosi řekne suše:
„ O nic nejde jenom duše“
Málokdo si uvědomí, že není intimnější obnažení,
než ve chvíli, kdy se savec směle snaží o básnění.