SÁZKA JE SÁZKA

Bylo pozdní odpoledne.

Otevřel jsem dveře, ozvalo se klasické zacinkání zvonečku, který nad vchodem do kadeřnictví oznamoval nově příchozivšího.

„Čau ségra,“ zahuhňal jsem.

„Ahoooj,“ odvětila věčně dobře naladěná setřička Eva a pokračovala vodopádem dotazů a informací.

„Ále, potřebuji, abys mě ojela dohola.“ Otráveně jsem zumumlal. „Prohrál jsem sázku.“ Evča vyprskla. „Ty budeš mít šlehu, chichi. A proč jsi se sázel?“ „No mobilu jsem měl hru „Chtete být milionářem“ a já jsem se prsil, že těch jako 10 melounů vyhraju. Měl jsem natrénováno, otázky se opakovaly, tak jsem si myslel, že je to v kapse. Nehledě to, že jsem odhalil, tedy myslel jsem, že jsem odhalil systém odpovědí.“

„A ono houbelec, co?“ Hihňala se Eva a strojek mně bzučel kolem uší.

„Jo, houbelec. "A to mně ještě telefon spadl na zem a je na kusy,“ dodal jsem.

"Ty máš ale den. To já dnes byla v obchoďáku a koupila si krásné spodní prádlo a věř, že mně vydrží dýl, než Tobě mobil, a že je ten můj Emil náruživej divoch.“

Prádlo bylo poslední, co mě v tu chvíli zajímalo, ale ona byla od mala chlubilka, tak z pod pláště poodhalila svoji novou žlutou soupravu. Jediné, co mě rozesmálo, v mém smolném dni, byl nápis na přední časti kalhotek „BE HAPPY“. No jo, sestřička byla odjakživa vtipálek.

„A neříkej, že je to ulítlý, ukazovala jsem to jedné zákaznici a líbilo se jí, prý je to roztomilé.“



V malém kadeřnictví pracovala spolu ještě s kamarádkou, která jej vlastnila a střídaly se na směny.

Jako šťastně vdaná, měla vlastní bydlení, takže jsme se již tak často nevídali. Její pokoj u našich však nezůstal nevyužit. Kdysi pracně vytvořená stěna mezi dětskými pokoji vzala za své, a já, jakožto student prvního ročníku vysoké školy, jsem měl nyní k dispozici velikánský pokoj, kam jsem mohl nastěhovat dvojlůžko a zařídit si tam své mládenecké doupě. Naši byli často služebně na cestách, a i když se někdy ukázali doma, byli tolerantní a nenarušovali mé soukromí.

Snad proto všechno jsem mohl naplno prožívat svoji novou známost s Veronikou. Byla ze stejného ročníku, takže nás toho spojovalo víc, než jen nový vztah. Byly společné radosti a strasti života študáků. Verča nebyla přímo z města, do školy dojížděla asi z patnáct kilometrů vzdálené vesničky, kde bydlela u maminky.

Hned první dny na škole jsem po ní pokukoval a netrvalo dlouho a sedávali jsme na přednáškách spolu, chodili na obědy do menzy a trávili společné chvíle i v mém mládeneckém pokoji.

Občas se zdržela déle a přespala, nebo jukla do obchodů, navštívila kosmetiku, či kadeřnictví... Ale jinak byla hodně fixovaná na maminku, které pomáhala s domácností. Často jsem ji vozíval autem domů. Víte, jak dneska funguje autobusová doprava.

Nejednou jsem ji říkal, ať se ke mně nastěhuje, bude to mít blíž do školy a hlavně, hlavně budeme spolu. Nechtěla, a to i proto, že naše známost byla pro ni ještě na začátku a krátká na to, aby udělala takový krok. „Co by tomu řekli Vaši? Vždyť jsem je ještě ani neviděla.“

Pravda, díky našim studiím a zamilovanosti jsme neměli čas se seznámit s příbuznými. No, vlastně jen Verča, já, díky tomu, že jsem ji občas odvezl autem domů k její mamince, jsem tu čest měl.



„Hotovo! Krasavče! Teď na Tebe poletí všechny holky z okolí,“ zase se hihňla. „A máš vůbec nějakou?“ Zeptala se ségra. Poslední dobou jsme se moc neviděli a ona neměla ten patřičný přehled, který snad kadeřnice mají v popisu práce.

„Jo, mám.“ Utrousil jsem a uvědomil si, že jsme se měli sejít u mne doma s milovanou Veronikou, a že má určitě o mne strach, když se mně ani nemůže na nefunkční mobil dovolat.

Cinknutí zvonečku nade dveřmi jsem již ani neslyšel, jak rychle jsem pádil domů.



S hlavou upocenou jsem došel k našemu domu, kde už má láska čekala. Její výraz z naštvání - kde jsem - se okamžitě změnil ve vytřeštěný pohled na mou, prasátka házející, holou lebku.

„Cos dělal? Kde máš vlasy?“

Řekl jsem jí celou story o sázce i rozbitém mobilu.

Veronika jen protočila oči a se se slovy „jak seš starej, tak jsi…“ se začala uklidňovat z prvotního šoku a naštvání. „No, alespoň Ti mám co koupit k narozeninám. Mobil potřebuješ, ale slib mně, že už nebudeš hrát ty praštěný hry a nesmyslně se sázet.“ Já samozřejmě souhlasil a myslel, že to nejhorší je za mnou.

Ale ona pokračovala: „Takové nesmyslné sázky. To je jako bych já se s Tebou vsadila, že pokud uhodneš, jaký si moje kadeřnice koupila dneska kalhotky, že se nechám od ní taky ostříhat na ježka.“ A chtěla dál něco kázat, když v tom se zasekla a zbledla, neboť já jen tak napůl utrousil, ani nevím proč, snad že jsem si vzpomněl na svoji střelenou ségru:

„Žlutý BE HAPPY.“

Zmlkla, pak se rozplakala. Bylo toho asi na ni moc a tento šok ji rozložil.

„Tak Ty tady ničíš mobily a ještě mně zahýbáš s kadeřnicí? Jak jinak bys toto věděl? To se vám hodilo, že jsem se Ti nemohla dovolat, co? No kdo jiný by Tě takto vystříhal? Srabe! A to jsi chtěl, abych se k Tobě nastěhovala? Známe se jen pár týdnů a Ty to máš rozehraný na více stranách. Že se nestydíš!“ Nemohl jsem zastavit její vodopád slov ani slz, které jí proudem tekly po žalem i vztekem rozechvělých tvářích. Dalo mně to hodně přemlouvání, abych ji dovedl k sobě do pokoje a na fotkách z rodinného alba ji seznámil, alespoň takto s naší rodinou a hlavně, hlavně se svou praštěnou ségrou.

Úleva, jaká Veroniku opanovala byla neuvěřitelná. Začala mě líbat a šeptat, že mě strašlivě miluje, že se hrozně o nás bála. Říkala, že je nejšťastnější člověk na světě…

To ale ještě netušila, že na zítra pozvu svoji sestru k nám, abychom se více seznámili a hlavně, že si s sebou bere strojek na stříhání. Sázka je sázka, a to žluté prádlo s tím nápisem BE HAPPY je přece tak roztomilé.