Střípek mého světa

Pořídím si psací stroj. Ne ledajaký. Slova jím napsaná, ve věty utkaná, budou žít.
Napíšu si dům z pevného kamení stavěný, trvalý od věků do věků. Tam se z ranní kávy vznese oblak vůně tak opojné, že probudí i sedmispáče, usednou ke stolu s dubu zhotoveného, v jeho desce jizvy staletí, teplá, hladká a milá bude na dotek. Praskání ohně, tikot hodin a spokojené ticho se usadí okolo a hovor jen líně bude plout na vlnách pohody.

Připíšu si moře a strmé útesy s cestičkou mezi vřesy, kamenitou pláž a racky s křídly krájející modré nebe. Budu tam sedávat na balvanu, slané kapky rozbitých vln mě dopadnou do vlasů a malý krab poustevník se zabydlí v mé botě.

Za domem v sadu prastarém, jabloně pokroucené budou nést nejsladší jablka jen za trochu lásky a péče. Na bortících se zídkách ve slunci zavoní tymián a sálající teplo přiláká černého kocoura, stočí se do klubíčka a ve spánku bude si příst.

Noci pak napíšu plné hvězd a omamných vůní, jak těžká španělská vína, přetékající přísliby i tajemstvím, jenž nemůže se dočkat prozrazení.

Tohle vše nám stvořím. Celý náš svět. A pak, až se to bez tebe nebude dát snést, pak si tam odejdu. Přivítáš mne v otevřených dveřích a s úsměvem mne pokáráš: „Kde jsi tak dlouho byla? Večeře pomalu stydne a postel je dávno rozestlaná.“