Vánoce

Ve staré stodoly za městem
prý Kejklíři stavějí vánočním stromům dubové postele.
Poslední noc před svítáním, noc vanilkových přání,
noc nebeského narození.

Vyspravěli jsme dřevěným saním kožené popruhy,
ušankám dopřáli čerstvý vánek,
z palcových rukavic setřeli ledové korálky
a vyrazili.

Lucernou byl nám třpyt sněhobílých plání,
zešedlá obloha zakázala stínům tančit
a západní vítr do tváří kreslil červeným štětcem.

Šli jsme.
Mrzlo.

A v krku jak na vyschlém jezeře,
nad stromy rezavý křik zbloudilé černé vrány.

U staré zídky zbytky cihel po pomníčku s nápisem k nepoznání,
zavátý zamrzlý ořech,
stodolní vrata - petlice odemčená
a kolem rozházená stébla slámy.

Nikdo se neodvážil promluvit.
Život se zapomněl nadechnout.

Pak někdo z chlapců (v ušankách k nerozeznání):
"Hej chlapci moji, Kejklíři nikde, nikdo tu není!"

Jen v tmavém koutku v podestýlce z uschlé slámy se krčil bílý beránek,
radostné zvěstování, že opět jsou tu Vánoce.