starší dílko na které jsem zapomněla
přidáno 30.04.2014
hodnoceno 1
čteno 1139(11)
posláno 0
Cítím ho i když tu není. Cítím jeho krásné, velké ruce na svém těle. Na kůži rozpálené horečkou. Jsou to snad halucinace? Nebo ty představy, jež mám v hlavě, nabírají hmotnosti? Znovu slyším jeho hlas, který říká: Miluji tě, lásko! Bože proč? Proč mě tak trápíš? Povzdechnu si v duchu a mé slzné váčky spustí stavidla slz. Po kolikáté dneska už? Nevím, nepočítám to.
„ Miluji tě, lásko.“ Slyším v dálce.
„ Dost!“ křičím, „ dost, prosím.“ Křičím, avšak svůj hlas neslyším.
„ Klid, klid. Jsem s tebou.“ Chlácholí mě matka a otírá mi pot s čela a tváří.
„ Mami, zase tu byl, zase jsem cítila, jak se mě dotýká!“ pláču a vzlyky, jež mnou lomcují jsou tak zmáhající, že nedokážu pořádně sedět.
„ Tohle všechno přejde! Jednou na něj zapomeneš! Už se nevrátí. Jsi silná. To zvládneš!“ konejší mě.
Znovu usínám. Znovu se vrhám do horečného spánku. Ničí mě, společně s nemocí, co mě skolila. A co vidím? Vidím jak se nade mnou sklání, něžně mě hladí po tváři a jemně líbá. Jeho rty jsou tak chladné, až promodralé.
„ Co je s tebou, lásko?“ ptám se. Nemluví. Zděšeně hledím na to, jak se mi před zraky mění. Výjev, jež se mi naskýtá mě šíleně děsí. Ležím jako přikovaná. Jeho hladká kůže praská a otevírá se v obrovské, nechutně hnisající jizvy. Něžný výraz zmizel, nahradila ho odporná grimasa. Nemůžu křičet, ani mluvit.
„ Probuď se!“ poručí mi vzdálený hlas. S velkou radostí, ale i námahou ho poslechnu. Probudím se. Mátožně otevřu oči. Víčka jsou tak těžká. Máma mi podává léky.
„ Děkuji!“ hlesnu sotva slyšitelně.
Potřetí se ponořím do světa snů. Do říše, která je tolik rozmanitá. Do třetice se u mě objevuje, tentokrát špatný pocit nahradil pocit krásný. Lehne si totiž ke mně. Loktem si podepírá hlavu, kouká na mě tím svým známým pohledem.
„ Miluji tě, víš to?“ ptá se mě. Vím to, začnu ho líbat. Jemně s láskou. Zvrhne se to, pomalu svlékáme oblečení. Zase cítím jeho doteky na své kůži. Je to tak krásné.
„ Miluji tě, miluji!“ sténám mezi polibky. Milujeme se, zažívám to, co mi tolik scházelo. Jeho doteky, to, že ho zase cítím v sobě, že jsme si tak blízko. Je to tak reálné, tak skutečné. Cítím jak se společně sejdeme na vrcholu blaha, štěstí a lásky. Vysíleně usnu, ucítím jak mě líbá na tvář a říká:
„ Nezapomeň na mě, ale žij dál. Miloval jsem tě, a po své smrti tě miluji taky. A nikdy nepřestanu!“ pak odejde.
Procitnu. Proč je realita tak krutá? Proč mi ho osud vzal, tak rychle jak mi ho dal? Nechci žít, když nežije on!
přidáno 01.05.2014 - 22:57
Příliš krutá realita, ale doufám, že už je líp.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sen : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Měsíc
Předchozí dílo autora : Poznání

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


NoWiš - Na konci světa

NoWiš - Na konci světa

velikost : 1024 1280 1680 1920



Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku