Odcházím..

Stála jsem opuštěná ve tmě,
v duši rozháraná,.
Vztek bouřil se ve mně,
v citech rozháraná.

Zatímco můry byly křídly,
do zaprášených lamp.
Zlehka dala jsem nohu přes zábradlí,
s pozůstatky sprejových malb.

Stála jsem tam tiše,
jako němý duch.
Splňovala všechny klišé,
a dole pode mnou dálniční ruch.

Začali se shlukovat lidi,
všichni najednou mluvící.
Vymýšlejí zde smysly bytí,
sem tam nějaký logický.

Vidím ho jak se blíží,
křičíc a prodírajíc se davy.
Nic mě najednou nesouží,
divoká jako proud lávy.

Pouštím ruce ze zábradlí,
už zbývá jediný krok.
Když v tom mě jeho ruce chytají,
ach, další zmařený skok.

Prý ať to nedělám,
že vše může jinak být.
Vidím otevírání nebeských bran,
už o nich dál nemusím snít.

Vytrhávám ruku,
podávám ji ďáblu.
Pryč od jejich plků,
vstříc blížícím se světlům.

Už jen volný pád,
jejich výkřiky plné zděšení.
Zarmoucených snad?
Pak už jen rána a příchod tmy.

Odcházím...