Vlkodlačí hrozba aneb bitva o Silvur III

„Karolíno?“ zašeptal muž a přitiskl své boky k těm jeptišky.
Vytáhla jsem obočí, ale ona se nebránila a odpověděla mu dlouhým polibkem. Tak tahle žena mě začínala opravdu zajímat. Stáhla si jeptiškovský hábit a objevila se v pokoji skoro nahá. Měla jen červený korzet s černým lemováním a krajkové podvazky. Všimla jsem si, jak beznadějně muž potlačuje svou touhu. Oba se pak usadili na širokou postel vedle sebe, ale ona stále z ruky nepouštěla onen tajemný hábit.
Zaráželo mě, že ta žena vypadala jako obyčejná holka z bordelu, ale kde jen sebrala ten hábit? Doufala jsem, že mi to vysvětlí sama.
Rukou si s povzdechnutím prohrábla nazrzlé vlasy a hnědé oči upřela na muže vedle sebe:
„Chyběl jsi mi.“
Objal ji. Asi to mělo znamenat něco ve stylu jako: „ty mě taky, kotě“. Hromotluk jí stále hleděl na vzdouvající se ňadra nasoukaná v korzetu. Protočila jsem oči.
„Podívej,“ řekla a začala ze záhybů hávu vytahovat všelijaké zlaté a stříbrné věcičky.
Muž se jen spokojeně usmíval a položil se a postel. Stálo mě hodně úsilí, abych se na něho ze stínů nevrhla, přímo na jeho krční tepnu. Tak dlouho jsem nepila lidskou krev!
„To nám vystačí na několik měsíců!“ zasmála se Karolína, oči jí svítily.
Hromotluk jen s úsměvem přikyvoval.
Už jsem déle ten hlad nevydržela. Zaútočila jsem na mysl toho muže a přinutila ho usnout.
„Miláčku?“ zavrněla žena a natáhla se na posteli co nejtěsněji k němu. Políbila ho. Rukou mu zajela do kalhot.
Ale s ním to ani nepohnulo. Musela jsem se hodně snažit, abych nevyprskla smíchy. Zachovala jsem si ale ledový klid. Takže ta milá jeptiška je zlodějka? Hm, dnes budu večeřet ve velkém stylu.
Zlodějka se od svého milence znechuceně odtáhla a zaklela. Postavila se vedle postele.
A to byla chvíle, na kterou jsem čekala. Vymrštila jsem se ze stínů. Mohla můj pohled zahlédnout jen jako žlutou šmouhu, která se prohnala místností. Zaplula jsem do rohu poblíž ní, dlaně přitiskla ke zdi, připravená k útoku. Ale ještě ne, ještě bylo brzy. Chtěla jsem cítit její strach, nakrmit se jím až k prasknutí.
„Je tu někdo?“ zeptala se vyděšeně. Její srdce začalo pracovat rychleji. Krev zvýšila teplotu.
Cítila jsem, jak se mi vysunuly špičáky. Vzduch se naplnil pachem potu. Labužnicky jsem se ho nadechla. Otočila se na mě.
Vyrazila sem ze stínů jako dravá šelma. Jednou rukou jsem ji objala kolem hrudníku, druhou kolem brady a škuba jsem. Okamžitě jsem jí zlomila vaz. Ani při tom nepípla. Ještě, než jsem jí uložila z náruče na postel, jsem jí zaryla zuby do krku. Když jsem prokusovala kůži, slabounce to zakřupalo. A pak jsem ucítila chuť lidské krve. Po tak dlouhé době! Hltavě jsem ji pila, její mladost a strach, se kterým zemřela ještě dřív, než si vůbec stačila uvědomit, co se děje. Vysála jsem ji do poslední kapky. Nechtěla jsem nechat jedinou nazmar. Když jsem s ní skončila, položila jsem ženu s papírově bledou kůží na postel vedle spícího svalovce. Ta žena měla pootevřená ústa v němém výkřiku a oči vytřeštěné strachem. Neznala jsem slitování. Ne teď. Stejně to byla jen sprostá zlodějka, která kradla v Božím chrámu.

Ale hlad mě tak úplně neopustil. Stočila jsem pohled ke spícímu svalovci. Měl vypracovanou postavu přesně tak, jak jsem to měla ráda. Ruce měl silné skoro, jako byl můj pas. Na hrudníku se mu s dechem dmuly dokonalé tvary. Nesmím samozřejmě zapomenout na nepřekonatelný pekáč buchet na jeho břiše. Sliny se mi sbíhaly takovou rychlostí, že jsem je skoro nestíhala polykat.
Ve vzduchu visel zvláštní odér, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Měla jsem na něho chuť a nic mi nemohlo zabránit si ho vzít. Klidně jsem přešla na druhý bok postele, kde ležel právě on. Konečky prstů jsem hladila povlečení a nespouštěla oči z jeho krční žíly. Sluch jsem soustředila na jeho pravidelný dech. Vyhoupla jsem se mu obkročmo na boky a sklonila jsem se k němu. Nezdržovala jsem s ničím. Prostě jsem mu zaryla zuby do krku a začala pít. Vysála jsem ho do poslední kapky. Olízla jsem si rty, ale ani to nepomohlo, abych nebyla zacákaná od krve. Na krku a na rukou jsem měla její drobné kapičky.
Slezla jsem na zem. Chystala jsem se se spokojeným výrazem odejít. Najednou se mi ale podlomily nohy a sevřel se mi žaludek. Padla jsem na kolena a překvapeně zamrkala. Žaludek se mi vzbouřil a se zakašláním jsem vyprskala i spršku krve, která mi skropila nohy.
„Kurva,“ zaklela jsem, když sem si uvědomila, o co jde.
Připlazila jsem se ke stěně a namáhavě s její pomocí vstala. Hodila jsem pohled na svalovce, který měl teď stejně papírovou pleť jako jeho milenka. Zlostně jsem zavyla. Ten muž byl nakažený cholerou! Napila jsem se nakažené krve a nakazila jsem se sama. Jak jsem jen mohla být tak strašně hloupá?!
Cholera už byla takovou vzácností, že jsem se ani nezabývala tím, co jsem jedla. A teď se nakazím… Já, poslední z Posledních. Rychle jsem se musela napít nenakažené krve. A to pořádně.
Někdo zaklepal na dveře: „Co se děje?“
Po hlase jsem poznala bordelmamá. Myslí jsem vyhledala tu její a přinutila ji vejít dovnitř. Jakmile zavřela dveře, tak se na mě otočila. Když si všimla dvou těl na posteli a mě, celé od krve, vytřeštila oči. Jen jsem naklonila hlavu. Věděla jsem, že nebude křičet. Zakázala jsem jí to. Nasála jsem vzduch. Byla čistá. Zlomila jsem jí vaz jako předchozí ženě a nakrmila se z ní. Tělo jsem pak hodila na postel ke dvěma bývajícím. Chvilku potrvá, než mrtvoly někdo objeví. A tou dobou už stejně budu dávno pryč. Aspoň jsem v to doufala.
Ale aby se mi povedlo nepozorovaně zmizet, potřebovala jsem se umýt. Místnost byla bez umyvadla. Což sice nebylo zvykem, ale stávalo se. Pak jsem si vzpomněla, že cestou sem, po chodbě jsem si všimla dveří s nápisem: Koupelny. Myslí jsem prohledala celé patro. Bylo prázdné. A tak i sprchy. Až na jenu malou holčičku, mohlo jí být tak deset. Nechtěla jsem ji zabíjet. Bylo to ještě dítě. Opatrně jsem jí vstoupila do hlavy a přinutila ji odejít. Bylo mi divné, co tak malá holčička dělá v botelu, ale nejspíš to byla dcera některého z místních děvčat.