Tiše se usměju nad mým druhým já ...

Stojím na místě pokrytém sněhem
bývali to hradby velkolepé
s roztaženýma rukama přijímám
polibky nebes v dopadajícím sněhu
na zmrzlou tvář schovanou pod kapucu

,,Co tu takhle stojíš?
Snad o životě rozjímáš?
Okolí si nevšímáš
myslíš,že duši tím zhojíš?,,

V záklonu vzhlížím k nebesům
kde snad pro mne andělé pláčou
a jejich kapky slz se dolů cestou
mění ve vločky láskou kované
v hloubi vesmírné dálky

,,Tak už skoč, je tu zima.
Nebo se bojíš smrti,
že tak stále otálíš?,,
,, Není proč, netíží mě vina.
i když mě naprosto rozdrtí
Bojím se, že přežiji!,,

Naposledy se podívám přes údolí
kde se na kopci klášter tyčí
a nad ním se vznáší měsíc
sestupuju z řady starých kamenů
a na svoje nejbližší vzpomenu
a jen tiše, tiše se usměju