Princezny ve sklepě, část druhá

Helena přecházela po místnosti a rukama přejížděla po vlhkých zdech. Nedalo se o nich říct, že by byly hladké, ovšem nezvratný fakt byl, že kromě zkroucených hrbolů na nich nic nebylo, natožpak okno nebo ventilační šachta. Jistě, nebylo by zrovna inteligentní si své oběti zavřít do krásného osvětleného pokoje s otevřenými dveřmi s neonovým nápisem ,,Východ“, ovšem byla tu šance, že ten chlap třeba nebyl zrovna inteligentní. Naneštěstí na svůj obor ,,zvrhlého masového vraha“ byl inteligentní zřejmě dost.

,,Nevím, jak dlouho jsem tu zavřená, každopádně je to určitě dost dlouho. Vážně si myslíš, že jsem si za tu dobu nekrátila čas tím, že jsem se snažila vymyslet způsob, jak utéct?“

,,Neměj strach, nic se nám nestane.“ usmála se povzbudivě Helena na Kateřinu. Ta se ale moc nepovzbudila.

,,Myslíš si, že jen proto, že snad víš víc než my o tom, co se tu děje, že jsi něco extra a můžeš nám tu poroučet?“ vyjela na ni konfrontačním tónem.

Helena se snažila být klidná. Chudinka Kateřina má už zřejmě nervy v kýblu a potřebuje se odreagovat a pořádně si zařvat. ,,Ne, to samozřejmě ne… Jenom jsem…“

,,Jen si hraješ na hodnou vedoucí, co?! Ale tady nejsme ve skautu! Tady jsme ve sklepě!“ dodala informaci, které si zřejmě ještě nikdo nevšiml.

Helena se rozhlédla pro pomoc, ale Inka, která by zde byla velice ráda hodnou vedoucí, si právě lakovala nehty oprýskanými kousky z oprýskané zdi.

,,A umřeme tu!“

Tak to ne! Tohle jí tu nikdo říkat nebude! ,,Neumřeme tu!“

,,Umřeme!“

,,Neumřeme!“

,,Chcípnem!“

,,Nechcípnem!“

,,Dobře, když řeknu, že ne, sklapneš?“

,,Vážně neumřeme!“

,,Proboha, přijď a zab mě, vrahu!“

Najednou se rozsvítilo světlo. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, odkud vychází. Kvůli tmě si dříve nevšimla, že nad dveřmi je malé skleněné okénko. Bylo vážně malé, rozhodně nestačilo, aby se jím kdokoliv protáhl.

Všechny dívky ztišily i své dýchání a v tom tichu byly slyšet nepřirozeně pomalé kroky. Helena si byla skoro jistá, že takhle se nikdo nemůže normálně pohybovat, že to bylo jen na efekt, aby je to vyděsilo. A docela to fungovalo.

Kroky šly pomalu po vedlejší místnosti. Pak ke dveřím. Inka si uhladila vlasy. Kroky ztichly. Helena s Kateřinou skočily do temných rohů, Inka cvičila zářivý úsměv. A pak se kroky začaly ode dveří vzdalovat. Ještě chvíli chodily dokola po místnosti a pak najednou přestaly.

Dívky ještě pár vteřin čekaly, a když se nic neozvalo, začaly se pomalu znovu hýbat – Kateřina prudce oddychovala na zemi, Inka si šla zklamaně opět lakovat nehty a Helena se dívala podezíravě na okénko.

,,Vysaďte mě někdo.“ obrátila se ke svým spoluvězeňkyním. Kateřina přestala oddychovat a začala být opět nepříjemná.

,,Jo, to určitě.“

,,No tak, podívám se, jestli je pryč, a co tam vlastně je!“

,,Není tam nic. Je tam místnost a dveře ven. Samozřejmě jsem se tam už dávno dívala, ale to tě samozřejmě ani trochu nezajímá.“ odsekla Kateřina.

,,Potřebuju to vidět! Na vlastní oči!“

Inka se najednou postavila. ,,Počkej! Když tě tam vysadím, povíš mi, jak vypadá ten chlap?“

Heleně chvíli trvalo, než jí došlo, na co Inka myslí. ,,Je to vrah!“

,,Jo, ale taky chlap. Hele, ty tví hošánci možná ani nepřijdou. A já mám vlastní plán, jak se dostat pryč. Svoji milenku nezabije, no ne?“
Nemohla šokem skoro ani dýchat. Podívala se na Kateřinu a hledala v ní oporu, ale ta byla očividně na tyto řeči zvyklá a jen zírala do stropu a kroutila hlavou. ,,Vždyť… je to zvrhlík a blázen a psychopatický vrah, co zabil už nejméně pět žen!“

,,Už jsem měla horší kluky.“

Helena otevřela pusu, ale nezmohla se na jediné slovo, kterým by Ince její mistrovský plán vyvrátila.

,,Nech ji.“ vložila se do toho Kateřina, která zřejmě bere Helenu na milost pouze, když právě reje do Inky. ,,Ona si vážně myslí, že masový vrah prokáže své city právě jí.“

,,Mě ještě žádný chlap neodmítnul! Můžeš to říct ty?“ Inka chvíli vyčkala, aby její bodrá poznámka měla dostatečný efekt, a potom se obrátila k Heleně:,,Tak jdeme na to, ne? Tohle je sice situace, kdy na vzhledu opravdu nezáleží, ale ráda bych věděla, do čeho jdu. A kromě toho, třeba zjistíš, že má někde zašitý nějaké nechutné prachy, třeba poklad. To přece zlosynové mají, no ne? To by možná mohla být i svatba…“ Zatímco Inka spřádala nahlas takovéto a podobné plány, Helena se pokoušela jí vylézt na ramena. Bylo to velice obtížné, protože Inka neměla ani praxi, ani dostatečně týmového ducha. Několikrát obě spadly na zem, ale nakonec se přece jen Heleně podařilo nakouknout do osvětleného okénka. Kateřina neměla pravdu. Nebyla tam jen místnost a dveře ven. Bylo tam toho mnohem víc. A na všem byla rudá barva.

Vykřikla a spadla z celé Inčiny výšky na zem.

,,Tak co?“ zajímala se Inka dychtivě. ,,Viděla jsi ho?“

Helena si překryla ústa dlaní, jakoby snad chtěla zvracet. Nakonec jenom prudce vydechla a přitom na chvíli zavřela oči. ,,Rozpaluje pec.“

Kateřině to očividně něco říkalo, soudě podle toho zachvění. Ale jinak zůstala klidná. Dívala se na Helenu pohledem:,,A co budeš dělat teď?“ a byl to tak výmluvný pohled, že ona věta byla téměř slyšet.

Inka naopak neměla ani tušení, co se děje, soudě podle jejích slov:,,Co? Jakou pec?“

,,Víš… on neunáší ženy z nějakých sexistických důvodů.“

Inka se zatvářila zklamaně. ,,Ne?“

,,Jde o to, že… děti jsou příliš nápadné a…. ženy mají… křehčí maso.“ Všechno to řekla trochu tichým hlasem, jakoby ji už ta samotná věta děsila.

Inka stále nechápala. ,,Co?“

,,On nás sní.“ vysvětlila jí ochotně Kateřina.

Inka si to chvíli přebírala v hlavě a pak se zatvářila znechuceně. Aby to potvrdila, řekla:,,Fuj!“

Helena přecházela nepřirozenou rychlostí po místnosti sem a tam.

,,Ne, ne, ne, ne, ne! Nesní! To se nestane! Dostaneme se odsud, oni přijdou!“

,,Hele, Heleno, napadlo tě někdy, na chviličku, jen na malou, že oni třeba nepřijdou? Že nás vůbec nenajdou? Anebo, že přijdou příliš pozdě? Anebo, že se na tebe dávno vybodli? Jsou to chlapi, to by jim bylo podobný…“

Šokovaně pohlédla na Kateřinu. ,,Ne!“

,,Víš, před námi tu bylo… no, určitě pár holek. A pro ně taky nikdo nepřišel. Proč bychom měly být výjimka?“

,,Protože oni jsou tam venku a hledají nás! Protože jim na mně záleží! Protože udělají cokoliv, aby nás zachránili!“

Inka si odfrkla. ,,Jo, to slibují vždycky…“


,,Udělal bys pro mě cokoliv?“

Mladík přikývl. ,,Jasně. Úplně cokoliv co si řekneš!“

Inka se spokojeně usmála a objala ho kolem krku.

,,Tak…odprejskni!“ a aby svá slova potvrdila, prudce do něj strčila.

Naivní mladík, který doufal, že by se možná dnes stal mužem, se zatvářil uraženě a odešel si léčit zraněné ego se svou přítelkyní Vodkou.

Inka se svým zkušeným pohledem rozhlédla po místnosti. Chlap, co na ni mrkal z nedaleké barové stoličky byl příliš pohledný, to je nevýhodné, takový nic nedá a všechno dostane. Mladý muž ve značkovém oblečení, co celý večer prohlašoval, že je slavný režisér a kolem kterého se motalo množství holek, ji ani náhodou nenapálí. Je to oblečení v příliš viditelné značce a pod pravým rukávem se občas ukážou laciné hodinky, nehledě na ty opravdu příšerné boty. To značilo muže inteligentního, prolhaného, což jsou klady, ale chudého a pravděpodobně žijícího u své matky. Dále tu je jeden v kvalitních džínech, které mu drží na správném místě kvalitní kožený opasek. Očividně gay. A pak jeden nechutný starý oplzlý dědek, co se snažil vrátit zpátky své mládí. To je ono! To je typ, který je připraven platit. A s trochou štěstí by jí do klína mohlo spadnout dědictví a ona by už nemusela ztrácet svou sebeúctu prodáváním sebe sama.

Už se zvedala, když to najednou uviděla. Naditou peněženku! Někdo odtamtud vytahoval pětistovku. A ve vnitřní kapse tam byly dvě krásné úžasné dokonalé kreditní karty!

Změnila směr a teprve v chodu začala zvedat zrak a prohlížet si svého nového přítele. Byl velice nenápadný, což bylo plus. Nebyl nijak krásný, ale hezký byl. Taky plus. Každý jednotlivý kousek oblečení byl v pořádku, ale společně vytvářely dokonalou mozaiku špatného vkusu. Dobrá, to je mínus. A pak naditá peněženka bezpečně zastrčená v kapse kalhot. Velké, velké plus. Tohle plus vyplusuje absolutně cokoliv. Tohle by se mělo učit v matematice, tomu by rozuměla a nemusela by nechávat školy…

Nahodila svůj nejlepší pohled a pustila se do práce. K ránu se s ním už ocucávala v temné uličce.

,,Tak co?“ odtáhla se a zadívala se na něj. ,,Neměli bychom radši jít někam, kde je větší klid? Co třeba u tebe doma?“

Ve tváři se mu objevilo pravé nefalšované zděšení, dokonce vykřikl, otočil se a neuvěřitelnou rychlostí vypálil z uličky.

,,Ty jsi ale sprosťák!“ zaječela za ním uraženě. Teď byla celá noc v háji…

,,Slečno…“ ozval se za ní chraptivý hlas. Byl studený a děsivý, ale když zjistila, že patří chlapovi, uklidnila se. ,,…mohla byste jít ke mně domů.“

,,Trhni si, jo? Já nejsem žádná děvka! I když…to záleží na tom, kolik máš.“

,,Vypadáte přímo k nakousnutí…“

,,Díky, to slyším pořád.“

Prudce ji uhodil do obličeje.

,,Aha, tak ty jsi na tohle…“

Uhodil ji znova…