DAIDALOS A ÍKAROS

Jako malý jsem měl rád staré báje a pověsti.
Dávné doby, příběhy, metafory, paraboly.
Zvláštní pochody a myšlenkové paradoxy.
V časech posledních vesmírných letů vzpomenu
na tyto zajímavé pohádky. No, byly?
Skutečně byly? Jen pohádky...

Nebo v těchto fantaskních příbězích něco nehraje.
Kousek tu, kousek tam a najednou jsou v rozporu
s naší domnělou fantastickou realitou.

Nepouštěj se příliš vysoko! Nahoře je prudký žár
a Slunce by ti roztavilo vosk...
...V blízkosti prudkého Slunce vosk měkl...

To by ovšem vypovídalo o něčem jiném.
Kde se nachází v těchto příbězích Slunce?
Říkají nám, že tam nahoře je zima.
Nehostinná větrná pustina,
ale takzvaným satelitům to nevadí.
Nebo chudák Íkaros letěl až tam
k obrovskému dalekému Slunci?
...Na voskových perutích...
Přes smrtící radiaci a vysokou(nebo nízkou?) teplotu?
Tam, kam napřed velitelé letů nechtěli,
protože to naše technologie nezvládne...
Ale to hravě zvládne hliník, sklo i plast
a za pár let klidně až k Alfa Centauri.

Jedna lež stíhá druhou, a to celé na druhou!
Jako dítě jsem ležel nahý v trávě.
Díval se na Slunce, jak pluje mezi mraky.
Asi optický klam. Stejně tak Měsíc.
Ne, nemám špatný zrak. Naopak.
Maloval si do písku všelijaký věci.
Divný rovnice, co popíraly všemocné mozky
dob minulých a o budoucích ani nemluvě.

Hvězdy v televizi jsou stejné jako na nebi.
Odraz naší iluze, ale kde je pravda.
...Co je tam nahoře...
Nemůže být přeci tady dole?
Stíráme každou chvíli iluzi od pravdy.

Stopy mého dětství ve mně zůstanou.
Proplétají se teď se mnou nocí, tmou.
Nikdy jsem nechtěl spát.
...Být vzhůru a jít dál...
...Dál a dál...
K té skutečné pravdě,
kde spočívá nahá jen.



Morfeus