Zavrhnutá myšlenka

A už je to tu zase...Jeden z těch podivných večerů, kdy sedím v posteli zachumlaná ve svý modrý chlupatý dece, koukám na televizi a přemýšlím o tom, jek to bylo jednoduchý když jsem byla ta malá nevinná hodná holčička.Neměla jsem žádný starosti.Bylo to fajn.Ale něco mi chybělo.Neměla jsem toho, na kterým mi tolik záleží.
Sice mě občas trápí.Trápí mě když má starosti.Nutí se do smíchu a myslí si, že to nepoznám.Ale já vím.Vím, že ho něco trápí.Ale nemůžu mu pomoct.Neumím to.I když bych tak strašně moc chtěla.Nemůžu.
Bolí to.Je to horší než cokoliv jinýho.Vidět jeho smutný oči.
Chce se mi brečet.Nevím proč.Nikdo tu není.Nikdo mi nedokáže pomoct.Nechci aby mi slané slzy padaly na rty.Ale když je zadržím bude to horší.Mám chuť se zvednout a jít si jen tak v pyžamu lehnout do sněhu.A počkat až se dostaví chlad.Smrt.Tiše usnout v mrazivé noci.A nikdy se neprobudit.
Vzápětí po téhle vysvobozující myšlence mám po cit, ženechci umřít.Že smrt není řešení.Musím s tím bojovat a kašlat na TO!