odpuštěné blues

První kapky deště dopadají na okna a tvoje košile se v koutě cítí trochu opuštěná. Je zima a husí kůži se nedá lhát, topení nám přestalo hřát a čtyři žlutý stěny působí trochu bezmocným dojmem.
Opíjíme se vínem rovnou z lahve, milujeme se bez zábran, nejsem to já, nejsi to ty, nejsme to my. Ztratili jsme naše hlasy. Dnešek bez zvuků. Kouříme těžký startky, kouř se drží u stropu, je nám líto ho vyhnat ven, jemu je líto nás opustit, vlastně to působí trochu rodinným dojmem.

/už chybí jenom plačící dítě v kolíbce a špatně hraný úsměvy/

Všechny projevy bolí, v srdci. Vidim ti na očích, že mi chceš něco říct. Možná už spolu neumíme mluvit jako dřív. Vařim si čaj a snažim se na tebe nedívat. Je to zoufalý. Vim, že chceš odejít. Chci to od tebe slyšet, neřeknu to za tebe. Jenže ty mi nechceš ublížit, viď že ne. Neboj se toho, každá holka se z toho jednou dostane. Prostě mi to řekni. Musíš jednou myslet taky na sebe, ne jenom na mě. /ale děkuju./

První slzy jsou vždycky nejtěžší, pak už to jde snadno.

Poslední úsměv, poslední oslovení /jakým jsi mě oslovoval jen ty/, poslední pohlazení, poslední společná chvilka, poslední bouchnutí dveří, poslední pohled na tvoje záda z okna. Poslední, poslední.

/zapomněl jsi mi říct, že jsi táta/

První okamžik bez tebe, už mi chybíš. Vařím si kafe /hloupě doufám, že kofein mě nenechá se v tom utopit/ a čtu si tvoje texty. Tvoje vůně se pořád drží v bytě, utěšuje mě, že se ještě vrátíš. Je pořád trochu naivní.

Každá holka se z toho dostane. Každá.