http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=35785-jine-zeny-prolog úvod k zamýšlené sbírce povídek cs Thu, 13 Apr 2017 19:48:31 GMT http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=35785-jine-zeny-prolog#192679 Thu, 13 Apr 2017 19:48:31 GMT Jde o dobrý námět, který by podle mě bylo možno rozpracovat na nějaký větší počin. Ačkoli asi nezastávám tvůj názor. Jsou věci, které jsou zapomenuté, ale nikdy nezmizí a objeví se vždy v tu nejnevhodnější dobu. PS: V koncové části píšeš, že toužíme po ženách, které jsou stejná jako my... V tomto ti musím oponovat. Nikdy bych netoužila po ženě (jako kamarádce), která je stejná jako já, jelikož dvě tak sarkastické a kousavé osoby vedle sebe by byly snad hříčkou přírody. http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=35785-jine-zeny-prolog#192664 Wed, 12 Apr 2017 23:40:04 GMT Singularis: Literární vzor nemám. A co se týká té myšlenky a toho jak, je to napsané. Tak vlastně od věty "Naše příběhy však přeci jen spojuje ještě něco. " jsou ty "naše příběhy myšleny jako příběhy, které se objevují v té sbírce. Ale chápu, že to asi v tom kontextu nemusí úplně vyznít tak, jak je to myšleno. http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=35785-jine-zeny-prolog#192656 Wed, 12 Apr 2017 16:29:04 GMT První odstavec mi zní, jako že mluví o ženách obecně (tedy o všech ženách) a myslím, že platí i o starších mužích, protože ti jsou také podobně "protkáni" svou minulostí, proto mi při čtení trochu vadí, že text mluví jen o ženách. Mám z toho pocit jako z prohlášení "my Američané dýcháme vzduch" - zní to, jako by Evropané vzduch nedýchali, tedy ten první odstavec mi vlastně zní, jako by tvrdil, že vlastní příběhy mají jen ženy a jen ony jsou opředeny svou minulostí. Druhý odstavec tu generalizaci naopak zpochybňuje, vymezuje vlastnosti, které už nejsou tak obecně lidské, dokonce ani obecně ženské a mluví už jen o některých ženách. Myslím, že základní myšlenka je dobrá, ale toto její vyjádření mi připadne nesrozumitelné. (Přinejmenším je matoucí, že první věta zdůrazňuje, že mluví o každé ženě a ty další vágně přecházejí k tomu, že mluví jen o některých ženách - čtenář by měl mít jasno, o kom se ve které větě mluví.) Ale na druhou stranu se mi velmi líbí myšlenka, že ač si naši touhu mnohdy ani neuvědomujeme, stává se právě ona motivací k sebepoznání. Myslím, že tato myšlenka platí mnohem obecněji, než tento prolog říká. Máš pro tento prolog (a případně i povídky ve sbírce) nějaký literární vzor?