Malovat malíčkem obrázky do písku.
Je třeba byt nablísko ohnisku.
Provázet pohledem jiskry co odletí.
Naděje nevzdávat,nežít jen v napětí.
Nenechat nasadit svěraci kazajku.
Lépeje s kaminků,poskládat mozajku.
Možná se dějje co nitro neví.
Někdy se život chová jak němí.

Všude lidé hvězd paměť mají. Po každý tě rozpoznají. Všem stejně srdce tluče, po doteku prahnou všechny ruce.

I ze stromů jsou orvaní vandráci. Táhne jim do větví však dělají si z toho legraci.

Lidé bez lásky nepřežívají. Jsou láskou a proto ji nedostávají. Náš problém je, že jí neumíme dávat a snadno jí přehlídneme, protože je naším odrazem a tak to zrcadlo nebereme vážně a hledáme cosi schované za jeho rámem. Marně a zbytečně dlouho.

Tohle je pěkně nakročeno k popovému hity. Myšleno v dobrém.

Zaujala.

V trápení čas běží stále pomaleji.
Minuty jako hodiny, dny jako roky.

Smuténka.

Zda noční běsy, jsou vůbec sněním?
Lze střídat bledé dny, spánkem dobrodružným?

Mysl je promítačka Našeho příběhu na plátně života. Zkus veselejší film. Báseň je dobrá. Poezie je někdy nástroj utonutí v pocitech. Tak se neutop.

Na patnácku dobrý otisk rozpoložení usazeného do snu.

V posledním verši asi chybí "k", ale i tak je moc povedená

Pěkné

Singularis: děkuji za komentář!

Zajímavé. Báseň jsi zařadila jako smutnou, ale na mě působí smutně snad až ten poslední verš, všechny předchozí mi budí spíš pozitivní a radostné pocity, což je asi dáno i tím, že už mám skoro dva roky výrazně omezené vycházení a společenské styky kvůli pandemii, takže myšlenka „chci ven“ se mi v hlavě objevuje dost často. Je zajímavé, jak může něco na jednoho člověka působit smutně a na druhého radostně.

Do holin ponožky vyhřáté od kamen.
K zahřatí heřmánku čaj.
Trhlinou v kabátu vítr si pohraje.
Nit múže uzavřít.
Však ruce ji nehledaj.
Pro návrat do dětství.
Pro kouzlo nedbalé.
Ikdyž je chlad.
Čas prchá pomalej.

Zapomenout je někdy moc těžké.

Nechati mozek resetovat.
Myšlenky jak špínu smít.
Neznámu poděkovat.
Moci volně žít.