Psavec: děkuji moc :)

Koala: Děkuji za pěkná slova.

Moc dobrá, pravdivá.

Dobrý. Obsah i forma a zpracování. Fakt dost dobrý...

Znám ty pocity. Tohle proste musí ven. A to tak, ze všechno. A rychle.

Psavec: Jen chvilkový, jen dokud si sama neuvědomí svou vlastní hodnotu. (I když i to někdy trvá řadu let...)

Leslie: Ano, takové slova zabolí. Ale my jsme silné. Oklepeme se. Jen by bylo milejší, kdybychom vlastně neměly z čeho... :)

človiček: Ano, to souhlasím. Ale stejně si myslím, že budování sebeúcty, je v dnešním světě náročná disciplína... a pokud k nám promlouvá nejbližší člověk nevhodně a třeba i dlouhodobě (ať z prvu rodiče, poté spolužáci, pak partner/partnerka), je těžké, ať už se cítíme sebevíc silní, aby se nás to nedotklo a to i když od okolí takové věci vůbec nebereme vážně. Nebo se mýlím?
Zranění a vnitřní dítě se ozvat umí i ve chvílích, kdy máte pocit, že jste už zcela nad věcí. :)

Pokud sebeúctu máš. nikdo ti jí nevezme. Zraní, ale nevezme.

Pohled zneuznané ženy.

Ufff... fuj, au, radši nemám slov, protože by nebyly úplně nejvybíravější - směrem k těm, co nám tohle dělají.

Sasanka: asi úděl žen...bohužel se změny dějí pomalu. Někteří lidé mají stále pocit, že žijeme v minulosti a tak minulost rádi vytahují a opakují. A Homér na to mé svůj vlastní, vytříbený názor.. :)

Daisy Moore: To ano,ale doma to musím neustále zdůrazňovat :)

Sasanka: Roli popelky jsem si užila až až, copak jako žena nechceš být víc, než jen to?

zaseja: Jen malá pauza, zítra se vracím k příběhu :)

I Popelka nějak začínala ;)

co se to dneska děje???

https://m.youtube.com/watch?v=Bs-xoD_MqRU :-)

Sasanka: Děkuji.

Krásně vyjádřeno.