Velice silně mi to připomíná příběh z komiksu Go Get a Roomie. Až moc silně.

ta_malá: Díky moc! :D Spojitost s Charmsem mě teda nenapadla, ale podprahově tam možná bude vliv, protože zrovna zkoušíme představení na motivy jeho povídek a taky ho teď vidím všude :D

Čtu to o půl šesté ráno a nehledě na čas si myslím, že geniálnější to být nemůže.
Hodně mi to připomnělo Daniila Charmse (možná mi ho v poslední době připomíná kde co, ale to je asi vedlejší), a to jsem vážně rada. Též jsem ráda, že jsem dostala tu možnost, si toto dílo přečíst! Děkuji převelice mnohokrát.

Nic není věčné, i jí jednou dojde baterka. Natáhnou brka.

Idara: Díky :)

Singularis: Děkuju moc, zejména srování s Terrym mě naplňuje hříšnou pýchou :D

Úžasná alegorie, připomněla mi díla Terryho Pratchetta, zvlášť tím, jak šikovně zapojuje realitu do fiktivního světa a ukazuje ji jinak, než jak jsou čtenáři zvyklí o ní uvažovat. Připadala mi od začátku do konce velice zajímavá a místy mě velice bavila ("A tak někteří začali znovu diskutovat, jiní se začali pro jistotu rovnou mlátit špičatými věcmi. A nikdo nevěděl, jestli to ten druhý vážně vidí, nebo to jen předstírá, aby měl záminku píchnout osobu, na níž už má hrozně dlouho děsnou pifku." :-D nebo "buďto nosili pořád jenom jedny, nebo jich měli na nose hned několik na jednou.").

Jen tam ještě chybí zastánci Occamovy břitvy, podle kterých v té krabici není nic a nemohou pochopit, proč se lidé kvůli tomu nic tolik štvou. :-D

Také chválím rozsah, je tak optimální a nic tam není zbytečně navíc.

Děkuji za nezapomenutelný zážitek. Tato úvaha opravdu stojí za přečtení, zasmátí se a uložení do národního kulturního dědictví.

Dobré, líbilo.

asdfkjgklf! Miluju to trojverší, miluju.

Když tak nad tím přemýšlím, připomíná mi to takovou tu banální vyprávěcí konverzaci, kterou vedou lidé, kteří mají nutkavou potřebu mluvit, ale nemají zrovna nic konkrétního, o čem by chtěli mluvit. Povídka má konzistentní atmosféru a není bez nápadu, nicméně poněkud chybí úvod; zato závěr má alespoň přiměřený. (Mimochodem, psát deník je dle mého názoru dobrý nápad.)

Nezaznamenal/a jsem v povídce žádný konkrétní autorský záměr, ale v paměti mi utkvěly domy, které tvoří masu Prahy, a opilý bezdomovec předávájící svoje znalosti kolemjdoucím.

Jinak, názory toho opilce mi přijdou až moc střízlivé, svádí to k úvaze, zda nejsou náhodou ve skutečnosti opilejší ti lidé, kteří každý den vstávají brzy ráno, celý den stráví v práci, vrátí se večer a usnou a vůbec nepřemýšlejí o tom, jaký to má smysl nebo zda to k něčemu povede.

Bože! Láme mi srdce a při tom je tak nádherná...

dokonalé zachycení chtění, díky moc

Moc krásná. Má nápadité a vtipné momenty, ale celá je prostě fajn, taková od srdce.

Super.

Asi už jsem říkala, že máš talent..?

Krásně jsi se slovně zahleděla do přírody.

Měla jsem Apolenku, kterou jsem měla ráda a nakonec ji sežral dědův pes Sir, kterého jsem taky měla ráda. Byli pak taková matrjoška lásky.

Dílo mě praštilo přes hubu, jako většina tvých, klobouk dolů.

mechanická okurka: Rozumím! Jen to taky neumím komplexně vyjádřit. Ale to by bylo na dlouhou diskuzi...:-)

shane: Možná se mi to úplně nepovedlo vyjádřit, ale o chudáka Šnytlíka tady vlastně vůbec nešlo. Díky za komentář a za zajímavý příběh :)

Kdo z nás by tohle neznal? Každý jsme si museli pohřbít nějaké své miláčky a pociťovali při tom výčitky, že jsme si je pořídili a pak na ně pak neměli čas...Ale když odejdou, jako by něco krásného odešlo s nimi!
Jj, taky jsem jel přes půl města, abych se synem pohřbil morčátko v takovém malém lesíku cestou k fakultce. Vyzbrojeni sekyrou na vyhloubení hrobečku a s drahým zesnulým v krabici s mašlí, kde si morčátko hovělo na kusu látky, jsme vyhloubili hrobeček ve ztvrdlé zemi a poblíž se pořád ometal jakýsi podivný chlapík s dogou, jakého bych nechtěl potkat sám někde v temné uličce. Nanosili jsme tam i velké šutráky, aby psi našeho miláčka nevyhrabali. Za pár dní jsme tam zašli a někdo tam zjevně hrabal a dal pryč ty šutráky. Pochybuji, že by to svedla ta doga..:-(