Vždy mne tvá tvorba osloví i když tomu po formální stránce k haiku něco schází. I já připojím svou verzi:

Za uchem třešně -
kradu s hejny špačků
nejčervenější

Ponechal bych s hejny i když tam chybí slabika. Působí to přirozeněji, je to hravé a subjekt (já) se stává součástí celku.

Ten poslední verš jakoby do senrjú nepatřil. Verze od Gory je přirozenější, protože neobsahuje žádné domněnky a tužby. Jen bych ještě přeformuloval poslední verš:

Za uchem třešně -
kradu je hejnu špačků
kam až dosáhnu

Dovolíš? Mírně doťuknout - a pěkné senrju by bylo tady - jen variuji tvůj text z 5/6/5 na 5/7/5:

Za uchem třešně -
kradu je hejnu špačků
tam kam dosáhnu

snad mne nezavřou - je zas další silný motiv a už mi přijde navíc...

Za ušima třešně,to je paráda.

kmotrov: Gora: snake_01: Děkuji za vaše hodnocení, které je mi k užitku.

snake_01: Dekuji

snake_01: Děkuji za tvé hodnocení

snake_01: Děkuji za tvá slova

Prima pokus.
Je v něm krom metaforek i dost děje - v každém verši, a ten je v podstatě totožný /odemykají, probouzejí.../,chce to jen všeho ubrat, snake nabídnul, jak na to... a ty piš dál haiku:-)

Danula to má v sobě. Je to z její tvorby znát. Až se odnaučí používat metafory, bude TOP haikařka.

proč tolik metafor? nešlo by to bez nich?

v gumácích loukou
s očima navrch hlavy ---
pro petrklíče

Taky tak trochu pocta Karlu Havlíčku Borovskému. Opět povedená miniatura, ale opět za hranicí haiku. (tajemství vrb je genitivní metafora).

Tenhle text je sice povedenou miniaturkou, ale je už za hranicí haiku. Strach, o kterém píšeš, je dojem, který do textu vnáší lyrický subjekt.

Tohle je miniatura (a povedená, něžná), ale ne haiku. Důvod je jasný: 3 verše, 3 metafory.

Při psaní haiku je v první řadě třeba nechat odejít všechna velká slova - mluv prostě, nepoužívej abstraktní výrazy, popisuj to, co vidíš, ne to, co si myslíš, že vidíš. Pokud chceš pomocí haiku vyjádřit nějaký pocit, je třeba udělat to jen a pouze prostřednictvím uspořádání spatřeného obrazu, hodnocení samo do haiku nepatří.

Vnášíš do haiku moc ze sebe, cílem haiku není nechat zahlédnout sebe, ale přesně naopak: dívat se a nebýt při tom vidět. Srnčí pečeť, kromě toho, že jde o metaforu, je hodnocení situace z pohledu lyrického subjektu. Udělej to tak, abys ve svém haiku nebyla vidět.

To nedělej, naopak, cílem je nepůjčovat si zbraně, ale uvědomit si v první řadě ubohost jejich užití. Podle stoiků se tě může osobně dotknout jen to, čemu dovolíš vstoupit do své vnitřní citadely ...

Já tentokrát nesouhlasím s Gorou a Můrou - osobně bych ten text nechal tak, jak je. Je sice pravda, že je prostý a bez hlubšího přesahu., ale mě na něm velmi oslovuje ta dětská naivita, která by se mohla snadno ztratit. Osobně chápu i to, že je text na hraně pleonasmu - kdyby v prvním verši nebyla explicitně zmíněná vůně, asi bych si to závěrečné "dětské opojení momentem" tolik neužil.

Mě se to líbí jak to je. Je to naprosto jednoduché. A proč ne?

Jeden z oblíbených způsobů Zenu, jak vyjádřit realizaci,
používá určitého druhu poezie, která ukazuje svrchovanou neduální realitu přesně a zároveň tak důmyslně a prostě, že každý pokus ji vykládat je nadbytečný a matoucí...
(A Watts, Svrchovaná totožnost)

Krásný moment, který si variuji například do této podoby. Živost představy krásně voní. Děkuji za zážitek.

oči přivřené -
nos nořím do každého
květu jasmínu

Mě to chytá v rozáriích, někdy můj doprovod už dost nakvašeně čeká, než strčím nos aspoň do každého druhu, když není šance očichat každý květ zvlášť, nemůžu se nabažit. V souladu s Gořiným komentářem návrh na možný směr úpravy...

Květy jasmínu -
do každičkého z nich mám
ponořený nos.