Báseň mě úplně formou nenadchla, ale sdělení je určitě důležité. S odvahou je to složité. Co mám děti, tak se bojim mnohem víc než kdy dřív. Obětovat sebe, dejme tomu, ale kdyby se něco mělo stát dětem...

Podzimní melancholie z toho čiší, ta atmosféra je dobře vyjádřená. Já miluji podzim spíš pro jeho barvy a sluneční paprsky, které mi už nevypalují cejch do zad jako v létě.

Amelie M.: Je pravda, že jsem se tak soustředila na techniku provedení, že jsem podcenila psychologii postav. Kvůli tomu je dílo emočně ploché, neboť jsem neumožnila čtenáři s Evou soucítit. Je to pro mě poučení pro příště.

Jsem moc ráda, že jsem dokázala udržet napětí. Bála jsem se nedostatku dialogů.

Děkuji za přečtení i užitečný komentář!

shane: Hanu Hegerovou? No páni, je mi ctí... Každopádně děkuji za inspirativní komentář. Poezie by měla dobře fungovat i bez hudby, ale je pravda, že zhudebnělá poezie nepochybně má své velké kouzlo. Za všechny je možno zmínit notoricky známou: Láska je jako večernice...

Zapomněla jsem dodat, že půlce anotace nerozumím, tak ber můj názor s rezervou.

Výstižné a dobře napsané. Navíc ve stručnosti je síla.

Neumím nijak lépe zhodnotit, než napsat, že mě prostě chytla za srdce...

Celkově dobře napsané, zajímavé, ráda jsem opakovaně četla. Přesto se mi to zdá trochu nevyladěné. Mrzí mě, u poměrně striktní formy, nestejná délka hlásek v rýmech a někdy rytmus trochu škobrtne o rozdílný počet slabik. Je to kvalitní dílo a mohlo by být vynikající.

Singularis: Myslím, že slušnost je spíše o kontaktu s cizími lidmi. Je pravda, že vyžaduje určitou miru empatie a hlavně tolerance. Nemyslím však, že by se jednalo o fosilii.

Amelie M.: annaav: Děkuji za zastavení. Pro mě je lidskost spíše pozitivní, nebo v to alespoň chci věřit. Nicméně to je inspirace na samostatnou úvahu.

Závěr (poslední tři řádky) super. Má tam být "ocistuje", nebo "očišťuje"? Chyb je tam víc. První souvětí je gramaticky špatně, ale nerozporuji případný umělecký záměr. Celkově zajímavý nápad, ale nedotažené, nevyladěné...

Libi se mi napad se zakomponovanim autoru. Celkove je to originalni, neprehledne a sympaticke. Jen mi tam nejak nesedne ten sex. Chapu smysl, ale to slovo se mi tam nehodi. Je moc povrchni

Hmmm, love story mi nesedí, o tom už byla řeč. Nicméně jsem na základě povídky přemýšlela, jestli je možné, že se lidé dobrovolně vzdali emocí a postoupili tak do nějaké vyšší dimenze bytí a hned jsem si vzpomněla na pana Spocka. :-)
Emoce nás činí zranitelnými, snadno ovladatelnými atd. Navíc oproštění od touhy je i cílem některých filosofií a náboženství. Nebyli bychom pak ve stavu jakési nirvány?
Jenže to tu nesedí, protože tady jsou lidé programovatelní. Tak nic. :-)

človiček: Ano, mám Vídeň velmi ráda a děkuji za milý komentář.

Singularis: V tom případě by mě zajímalo, jak je možné, že neumí vytvořit jiné kvalitnější sociální kontakty?
Pokud to správně chápu, pak tkví problém v tom, že je pro něj přijatelnější věřit, že je vlastně ani nepotřebuje. To je poměrně běžný postoj, který znám i z osobní zkušenosti. Pomáhá nám vidět se lepšími, než jsme.

Ještě bych dodala, že mě fascinuje naše touha ochránit se před sledováním a zároveň přání vystavit náš život na odiv všem, pozorovatelná na sociálních sítích. Cítím v tom určitý rozpor vysvětlitelný prostým faktem, že ten život který vystavujeme na odiv ve skutečnosti nežijeme. Jedná se spíš o život, který chceme žít. Reakce okolí (předvídatelná) nám pak poskytuje uspokojení z marketingově upravené verze sebe sama.

Vyborne napsane, jde mi z toho mraz po zadech.

Je to hezky napsane. Jen mi to hrozne pripomina nesmrtelnou vetu z Forresta Gumpa: "Zivot je jako bonboniera, nikdy nevis, ktery bonbon ochutnas."

Slova se mi zdají chvílemi dost násilně vsazovaná do formy, která jim nesedí. Po umělecké stránce mě tedy báseň úplně nenadchla.
Poselství básně mě však velmi oslovuje. Myslím, že altruismus je v podstatě člověku evolučně přirozený postoj a mnohem přínosnější než egoismus a extrémní individualismus. Problém je, že lidé často mají spjatý altruismus s obětí. Když udělají něco pro druhého mají větší sklon myslet na to, co tím ztratili, než získali. To je škoda.

Ten název je velmi atraktivní.

Marně jsem si lámala hlavu, jak je možné, že Jana Nováka uspokojuje právě tento druh sociálního kontaktu. Chybí v něm reciprocita a sdílení čehokoli. Hraje tam spíše roli, že může své "oběti" sledovat potají, skrytě a jedná se tedy o jistý druh voyaerismu? Nebo je to jen zoufalá snaha o alespoň nějaký sociální kontakt, když jiného není z nějakého důvodu schopen? Podle textu se přikláním k druhé variantě. Pak mě tedy napadá, jak se mu to stalo? I přes extrémní individualismus, ke kterému tato doba dospěla se společenské kontakty úplně nevytrácí. Jistě, změnila se forma komunikace, už se tolik nevídáme, ale potřebu komunikovat a sdílet jsme neztratili.

Na par slovech hodne muziky, to ma muj respekt. I'm dancing in the rain...