Ta báseň mi připadne velice působivá a obsahuje řadu představ, které by mě samy od sebe nenapadly, ale když si je představím, jsou přesně takové, jaké mají být. Evokuje mi představu Rasputina, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Grigorij_Jefimovi%C4%8D_Rasputin Hodilo by se zasadit ji do nějakého příběhu, např. do muzikálu. Myslím, že je to jedno z tvých nejpovedenějších děl.

Jen v posledním verši by mi možná znělo lépe "zítra že už určitě umřeme".

Severak: Thanks. :-)

Konec mě pobavil. Trochu mi vadilo, že nerozlišuješ ji a jí. Jí (kým) značí prostředek, zatímco ji (koho) předmět; "hledal jsem jí" znamená "hledal jsem Natálií", což nedává smysl; určitě jsi myslel "hledal jsem Natálii".

Navíc zpívání ve vlaku v dnešní době obvykle naráží na zákaz chovat se hlučně.

A zajímalo by mě, jak vypadá takový "já vás neznám" výraz.

Hm... ale nějak mě neoslovil obsah, možná až ta povídka bude delší...

Z této reportáže mám velmi příjemný pocit. Takovou "nepřítomnost samoty v tíživé situaci" jsem ještě nezažil/a. Myslím, že člověk se musí nejprve setkat s laskavostí, aby sám mohl být laskavý. Podobně jako Jean Valjean v Bídnících, kterého nenapravilo devatenáct krutých let na galejích, ale jeden laskavý čin duchovního ano. Text se mi líbí zhruba po to otevření okna, zbytek je popsaný způsobem, který pravděpodobně překračuje meze mé schopnosti imaginace.

Co se týče karmy, Wikipedie rozlišuje buddhistickou (v rámci života) a hinduistickou (mezi životy). Na základě svých zkušeností jsem postupně dospěl/a k paradigmatu, které je buddhistické karmě velice blízké, takže bych mohl/a říci, že v ni de facto věřím; myslím, že je to vliv svědomí, vždyť přece právě svědomí člověka trápí, když udělal něco špatného, a odměňuje štěstím za to dobré. V hinduistickou karmu nevěřím.

Když to vezmu jako pohled na umírání, vadí mi tam takřka stoprocentní orientace na současnost. Vždy jsem si představoval/a, že umírání má předcházet hodnocení a posouzení vlastního života; slyšel/a jsem, že se říká, že umírajícímu "proběhne před očima jeho život ve zlomku sekundy". Ale možná to závisí na jeho vlastní víře, někdo třeba věří, že jeho život bude zhodnocen až po smrti, a tak ho nenapadne hodnotit ho sám...

Děkuji za tuto reportáž. Budu se k ní vracet, až budu zase někdy sám/a a slabý/á.

Meluzina: Souhlasím.

Yana: Přesně tak to bylo míněno. Tvůj komentář mě moc potěšil. :-)))

Homér: Děkuji za komentář. Jen nerad/a vidím svůj pseudonym s dlouhým á, dokonce v původní počeštěné výslovnosti je vyslovuji krátké. Uznávám sice, že když to zní latinsky, tak se musím smířit s tím, že to lidé budou také latinsky vyslovovat, ale pak by to měli také latinsky psát a latina tam žádnou čárku nepíše.

Ještě dva generově atypické příklady: když Christina Maslach ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Christina_Maslach ) rozmluvila Phillipu Zimbardovi pokračování stanfordského vězeňského experimentu, projevila jednoznačně lásku podmíněnou, dokonce to tak snad i řekla. (Kdyby projevila lásku nepodmíněnou, musela by ho milovat za zorganizování krutosti, kterou tam viděla.) A naopak když umírala první žena profesora Feynmana, ten s ní zůstal až do konce, čímž projevil lásku nepodmíněnou. (Bylo to v jedné z jeho knih, musel/a bych to najít.)

Z genderového hlediska především nesouhlasím s neprůkazným tvrzením, že je takové chování geneticky zakódované. Připadá mi, že souvisí s láskou podmíněnou a láskou nepodmíněnou. Láska nepodmíněná, v naši kultuře tradičně očekávaná od žen, znamená milovat někoho bez podmínek, prostě takového, jaký je, a právě proto, že takový je. Láska nepodmíněná, v naší kultuře tradičně očekávaná od mužů, znamená soudit a klást druhému podmínky a milovat ho za to, že těmto podmínkám dokáže vyhovět. Každý člověk je schopen obou druhů lásky (byť, pochopitelně, ne současně k jednomu objektu) a také oba druhy potřebuje, nejvíc už jako dítě, protože tehdy ovlivňují jeho duševní vývoj, ale člověk potřebuje oba druhy lásky po celý život; pokud ve vztahu dostává jen jeden druh lásky, musí si zbývající druh vynahradit sám. Pokud člověku jeden z druhů lásky chybí, strádá; chybí-li mu láska nepodmíněná, chybí mu vztah k domovu, pocit bezpečí a schopnost si odpočinout nebo odpouštět druhým, chybí-li mu láska podmíněná, je rozmazlený, nesoustředěný a chybí mu hodnoty a smysl života. Ale dle mého názoru to nesouvisí s pohlavím.

DDD: Přesně! Podařilo se ti dojít k závěru, se kterým souhlasím a je mi blízký. Děkuji. Až budu příště nemocný/á, určitě si na něj vzpomenu.

Citadelu, pokud myslíš tu od Antoine de Saint-Exupéryho, si dám na seznam k prolistování, připadně přečtení. Podle článku na Wikipedii mi připadá zajímavá.

meskalinaprach: Zkus také Malé ženy, pokud je ještě neznáš: https://www.csfd.cz/film/16851-male-zeny/komentare/ :-)

Meluzina: Moc děkuji za tvoje komentáře, myslím, že jsi mým záměrům porozumněla asi nejlépe, i když jsou podány neohrabaným způsobem. A tvému manželovi přeji, ať dosáhne úspěchů významných nejen pro něj, ale i pro ostatní.

DDD: Ono je škatulkování na ty, kdo jsou nevyléčitelně nemocní a kdo ne, hrozně relativní. Byly doby, kdy byli za nemocné považováni homosexuálové, dnes je považujeme za zdravé. Vždyť už jen to, že člověk bez brýlí pořádně nevidí, je zatím vlastně nevyléčitelná nemoc, kterou dokážeme jen kompenzovat brýlemi. Při psaní této povídky jsem měl/a na mysli především ty méně závažné "nevyléčitelné nemoci".

Netroufám si říct, co bych dělal/a, kdybych dostal/a některou z těch závažných. (Nanejvýš jsem si docela jistý/á myšlenkami na sebevraždu...) Myslím, že by to víc záleželo na tom, co by dělali druzí. (Ale nejspíš je to další púovská hloupost...)

meskalinaprach: Film patří k mým nejoblíbenějším a o knize vím, možná si ji jednou přečtu. A moc mě těší, že má Pollyannu rád ještě někdo... :-)

Amelie M.: Z tvých komentářů cítím, že máš s tématem velké zkušenosti a mnoho o něm víš. Připadá mi to z mé strany, jako když laik před profesorem fyziky prohlásí, že planety jsou koule, které se kutálí po kružnicích kolem Slunce. Moje představa o solidaritě i jako pojmu je vlastně velice mlhavá. Rozhodně věnuji druhým raději svůj čas než peníze a snažím se přednost dávat přátelům a blízkým lidem, ale nedělá mi třeba problém zavést starou osobu na nádraží, i když mi kvůli tomu ujede trolejbus a musím pak čekat na další. Rád/a si vyslechnu trápení jiné staré osoby, která se vrací autobusem domů a nemá s kým být, protože její děti jsou na dovolené. Dokonce jsem jedné podobné staré osobě přispěl/a stokorunu na ibalgin.

Už dříve jsem si zkoušel/a představit, jaké by to bylo, kdybych oslepl/a. (Jako dítě jsem si dokonce zkoušel/a na celý den zavázat oči a pohybovat se po domě poslepu...) Ale vzdal/a jsem to, protože třeba vím, že existují zařízení a programy na předčítání, ale nemám vůbec představu, zda bych takový program jako vidoucí mohl/a sehnat a kolik by stál. Ani jsem nenarazil/a na knihu o webdesignu, která by se speciálně zabývala vývojem webových stránek přístupných nevidomým. A vlastně znám velmi málo důležitých slepých postav (vlastně jen Rysa z Hromkoček - https://www.csfd.cz/film/113529-hromkocky/komentare/ - a Esmeraldu, které se pak ale, myslím, zrak vrátil - https://www.csfd.cz/film/91515-esmeralda/komentare/ ). Asi máš pravdu, že naše společnost na to ještě není připravená. Doufám, že to za dvacet či padesát let bude lepší.

V každém případě si tvých komentářů moc vážím.

Meluzina: Děkuji za komentáře. Ta myšlenka, že "nevyléčitelně nemocný má nemoc jako součást svého já, musí ji přijmout a snažit se i nadále mít co dát", tam určitě je a podařilo se ti ji vyjádřit mnohem srozumitelněji než mě. Souhlasím s ní; okolnosti nevyléčitelně nemocnému nemusí dovolit uspět, a i když neuspěje, zaslouží si nezbytnou pomoc od druhých, ale snažit se musí, protože by bylo prostě nespravedlivé hned požadovat pomoc od druhých a nedělat to, co mohu udělat sám/a.

Amelie M.: Nečekal/a jsem tak prudkou reakci a omlouvám se za to, jak jsou ty myšlenky podané. Podal/a jsem je tak, jak mě napadaly, a nyní mi připadají sobecké a připadá mi, že podávají velmi zúžený pohled na problém (třeba už jen proto, že se vůbec podrobněji nezabývají těmi nemocemi z vnějších zdrojů). Singularis to nemyslel/a tak, že by se lidé o nevyléčitelně nemocné neměli starat či jim pomáhat, spíš že by k nim měli přistupovat jinak. Solidaritu mínil/a jen v peněžním slova smyslu – zatímco vyléčitelně nemocní (např. ti s nachlazením) mají mít možnost dočasně "odejít" z normálního života, vzdát práci a rozvíjení vztahů, aby se rychleji uzdravili a zase se do svého normálního života vrátili a ve všem pokračovali, na což potřebují solidaritu (příspěvek) od těch, kdo jsou ještě zdraví, nevyléčitelně nemocní si takové zacházení nezaslouží, pokud je jiná možnost. Pokud třeba profesionální fotograf oslepne, jistě už nemůže fotografovat, ale nebylo by správné, aby na život úplně rezignoval a do konce života ležel v posteli, "léčil se" a pobíral peněžní podporu od ostatních, když mu to stejně nepomůže; měl by se naučit něco jiného, co i jako slepý dělat může, a v tom jistě potřebuje pomoc společnosti (např. další bezplatné vzdělání). Uznávám ale, že to není dobrá myšlenka, protože nepočítá s lidmi, kterým náklady na udržení jejich života (např. léky či nemocniční péče) dlouhodobě přesahují maximum, které jim jejich stav dovolí společnosti vrátit. Tam asi univerzálně dobré řešení prostě není a asi je lepší jim platit, i když to nikdy nebudou schopni oplatit.

Ber to spíš jako nedokonalou myšlenku, která napadá člověka s oslabeným myšlením ve snaze motivovat se k vyléčení.

Tvoje reakce mě přimněla k úvaze o solidaritě mezi starobními důchodci a napadla mě zajímavá věc, i když s tímto textem příliš nesouvisí – starobní důchodce nakonec dostane tím méně od ostatních, čím je mu hůř; pokud totiž brzy zemře, jeho podíl na celkové částce vyplacených důchodů bude nižší, než kdyby mu bylo lépe, a žil tedy velmi dlouho.

Zaujalo mě zjištění, že básněmi se nebohatne a nezískává láska. Myslím, že scénáři se také nebohatne (pokud nejsou zrovna k Hollywoodskému velkofilmu), jak je to s láskou, ještě uvidím...

Báseň se mi líbila a připomněla mi Ústřední hřbitov; jen trochu nesouhlasím s kritikou zdrobněliny, myslím, že zdrobňování už nemá s rozsahem věcí příliš společného a slouží spíše k odlišování významů – nemůžeme svátku říkat "duše", protože to už znamená něco jiného, ale "dušičky" klidně a je to pohodlnější než ho nazývat třeba "svátek duší". Analogicky rozlišíme lopatu (nástroj na kopání) od lopatky (kost) či kalhoty (svrhní oblečení) od kalhotek (spodní prádlo). (Ačkoliv musím uznat, že malé lopaty, zvlášť dětské, jsou také často nazývány lopatkami...)

Vašek Špongr: Aha. V tom případě si zkus přečíst třeba část "Umělecké působení" na https://cs.wikipedia.org/wiki/Um%C4%9Bn%C3%AD#Um.C4.9Bleck.C3.A9
_p.C5.AFsoben.C3.AD – tam je ten smysl popsaný celkem dobře. (Rozhodně lépe, než bych ho dokázal/a popsat já.)