Tohle byla původně říkanka, abych se vypovídal z poblouznění jednou slečnou. Je to takovej cukřík, jak mi řekla jedna slečna.
přidáno 04.02.2009
hodnoceno 3
čteno 1279(17)
posláno 0
Daleko za obzorem
ve městě zjizveném výstřely
jsem snad nezapomněl na to, kdo jsem.
Teď, až když jsem rozdal
všechny své anděly,
našel jsem zemi,
kde se nebrečí.

Říkali, že pod nebem,
a moc to tam neznám,
žije děvče, co se umí smát.
Neumí prý hádat z ruky,
nerozumí hvězdám,
umí ale mnohem víc,
umí radost rozdávat.

A já jsem jen seděl.
Slunce mě hladilo po tváři
a já si nechal o jasanech zdát.
Na západ hleděl
a neměl ani tušení,
co všechno bych měl znát.

A tak jsem s posledním sluncem vyšel do ulic,
došel až sem
a v domě na rohu ulice
našel anděla.
Na vteřinu jsem zapomněl, kdo jsem...

...a sedl si k němu.

přidáno 26.05.2009 - 14:27
Radost rozdávat, to umí především slunce, které je ze všech nejbohatších. Nu a andělé tuto znalost také pochytili. .)
přidáno 05.02.2009 - 06:44
co víc si můžeš přát, než s andělem na rohu stát (sedět)?
přidáno 04.02.2009 - 16:12
pěkný příběh

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jak stohoven?! : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Vzpomínka
Předchozí dílo autora : O dvou malejch klucích v jednom velkým světě

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku