Jak stohoven?!

Daleko za obzorem
ve městě zjizveném výstřely
jsem snad nezapomněl na to, kdo jsem.
Teď, až když jsem rozdal
všechny své anděly,
našel jsem zemi,
kde se nebrečí.

Říkali, že pod nebem,
a moc to tam neznám,
žije děvče, co se umí smát.
Neumí prý hádat z ruky,
nerozumí hvězdám,
umí ale mnohem víc,
umí radost rozdávat.

A já jsem jen seděl.
Slunce mě hladilo po tváři
a já si nechal o jasanech zdát.
Na západ hleděl
a neměl ani tušení,
co všechno bych měl znát.

A tak jsem s posledním sluncem vyšel do ulic,
došel až sem
a v domě na rohu ulice
našel anděla.
Na vteřinu jsem zapomněl, kdo jsem...

...a sedl si k němu.