Doufání

Proč osud se zdá tak krutý být?
Snad zbývá mi
už jen se pomodlit.

Jak bolí doufat,
když útěcha není,
jak bolí doufat,
když člověk se nepromění.

Proč nesmím
jen přítelem být?
Proč sakra se nemohu umoudřit?

City už nechci,
vždyť city bolí.
Bojím se pouze,
že city mě skolí...

Bojím se lásky,
hořká mi připadá,
divná a zvláštní,
smutek mě přepadá.

Tak jenom rozhodnout se.
Mít jisto,
jen netápat.
Kdyby šlo dohodnout se,
po citech nepátrat.

Uzavřít kapitolu
či brány otevřít,
lepší než hledat spánek,
už vody nečeřit...