Poslední ohlédnutí....

Proč dal jsi city,
když nesmím je znát,
proč mám své priority,
proč znám jen snad...

Proč ticho mě tíží,
když neumím
lásku pět?
Proč světlo se blíží,
když do tmy
zahalil se svět?

Proč věřím tvým krokům,
když duši mou bolí?
Proč pláči, a čekám,
když rány mé
zasypals znovu solí?

Bojím se naděje,
však jen k ní
vzhlížím,
odcházím, pozdě je,
a již se neohlížím.

Vracím se k samotě,
k šepotu stromů,
však duše pláče,
brání se tomu...

Poslední ohlédnutí,
za tím,
co srdce vzal,
co bál se odmítnutí,
a snad i miloval...

Mělo být poslední,
však byla to lež,
můj pohled vracet
oči tvé nutí,
a srdce mé,
by rozmazal se svět...

Tak ve tmě bloudím,
hluchá jsem, slepá,
zas lásky bojím se,
pro ní se soužím,
však ticha se lekám...