Tak zase bdím...

Proč necháváš mě snít,
necháváš city své
v utajení,
nechceš víc říct,
však nad pravdu přeci není...

Tak opět bdím,
ne, nemůžu spát,
nad city sním,
však bojím se
nechat si i ty tvé zdát.

Čeho jen bojíš se,
kdo zanechal
v srdci tvém stín,
proč citům bráníš se -
- a samota hraje prim...

Ta smutná dáma
v černém hávu,
pláč zná, a splín,
před city vždy skloní hlavu.

Se stíny polčí se,
ti věrní společníci,
slzami baví se,
nehledej něhu,
to šli jen stíny po tvé líci.

Kéž divadlo
stát by se smělo realitou,
kde srdce by trémou oněmělo,
našlo však odvahu
dávno skrytou,
a druhé srdce najít smělo...

Však herci nejsme,
snad jen němí,
mi neumíme
na jevišti pět,
a jak objeví se
náš cit utajený,
tak stáhneme se zase zpět.

To stíny,
ti jsou naši společníci,
či tichá slova stromů,
co vítr nese k duši snící,
co bdí dnes kvůli dojmům.